Při úřednickém zaměstnání jsem dlouho psal na psacím stroji. Nemohu říci, že jsem psal jako blesk, který občas uhodí, protože mi to docela odsýpalo. Leč časem modernizace zasáhla i moje pracoviště a tak se na mém stole octl počítač, tehdy u mého zaměstnavatele ještě nedostatkový. Takové výhody se mi dostalo.
Nijak jsem po něm netoužil, ale bylo potřeba, abych mimo psaní také přijímal a odesílal elektronickou cestou poštu, jíž přibývalo a bylo lepší poslat zprávu do Mexika, Německa nebo Stodůlek mailem, než poštou a čekat na potvrzení doručení. Také vnitřní pošta, včetně předpisů, pokynů a informací pře- stávala chodit v papírové podobě a byla nahrazována elektro- nickou. Moc jsem se s ním nepotýkal, protože jsem již jakési základy práce s ním získal v minulosti coby samouk. Teď jsem měl možnost pořádně ho poznat a zvládnout, a mimo vyhledávání pro zaměstnání potřebných informací na internetu se na internet chvilkově juknout i soukromě (což jsem neměl, ale zakázané ovoce nejvíc chutná, že). Tak jsem se do toho pustil.
Stálou a vytrvalou slabinou mé práce s ním, stejně jako u psacího stroje, byly překlepy. Ať jsem dělal cokoliv, neubránil jsem se jim. Bylo mi jasné, že je to moje chyba a jediným způ- sobem, jak snížit jejich počet, bylo psát pomalu. To ale při návalu práce nebylo možné. U počítače šly naštěstí jednoduše odstranit. Zdržovalo to sice, ale bylo to elegantní řešení, protože je na výsledku nikdo nepoznal.
Nevím jak u vás, ale u mně začalo docházet k jiné nemilé věci. I když jsem byl v kanceláři úplně sám, leckdy mi při psaní nějaký rošťák nenápadně zapnul capslock a já jsem to v zápalu práce zjistil až po dopsání stránky. To pak bylo překvapení! To bylo radosti v malé chaloupce pod horami! Začal jsem to hlídat, těch případů ubylo, ale občas se mi to stává dodnes s tím rozdílem, že obrazovku při psaní sleduji a zjistím to tedy vzápětí. Ten uličník co to dělá vždycky nepozorovaně zmizí. Jako duch.
Ale já ho jednou chytím!
