Vracím se k ní i do ní.
Tahle jídelna v Praze 1, Havelské ulici 23 umístěná v historické budově pamatující rok 1383, kdy to byl dům „U tří bab“, nemá své internetové stránky, ani jinou reklamu. Nepotřebuje je, protože si dělá dobrou reklamu svými službami. Láká našince i cizince z okolí na tradiční českou kuchyni a oni rádi podlehnou, protože si ve stylovém prostředí mohou za přijatelný peníz vybrat dobrou krmi.
Psal jsem o ní už loni 10. listopadu v článku Jiná země, jiné zvyky (http://jirik.bloguje.cz/428290) v souvislosti s tamním hemžením cizinců. Hemžení cizinců je tam stále, ale není to ono babylonské zmatení jazyků, protože tady se domluví. V závěru jsem loni napsal, že jsem ještě neobědval s Číňanem používajícím hůlky. Neobědval jsem s ním dodnes, ale pozoroval jsem zajímavou společnost u vedlejšího stolu. Byli tam Číňané a Maďaři – a domluvili se! Ovládali totiž angličtinu, která je mi tak nesympatická a bohužel se stává celosvětovým dorozumívacím jazykem.
Jindy jsem za sebou slyšel ruský hovor skupinky příchozích a pak si ke stolu přisedl asi 18letý mladík. V domnění, že je Rus, začal jsem si představovat, z jaké dálky asi přijel, ale pak si k němu přisedla jeho společnice a mluvili německy.
V dalším případě jsem upoutal pozornost cizinců dukátovými buchtičkami s krémem, které jsem si nesl a vyzvídali jak se to jmenuje a u které přepážky je to k mání.
Jindy si ke stolu přisedli mladí manželé s dítětem v kočárku. Ona byla Češka, on Ital a s dítětem mluvili česky i italsky. Italsky mluvili i obeznámení strávníci, kteří nové informovali s českými ekvivalenty slov zuppa, gnocco, crauti, porco a birra – tedy polévka, knedlo zelo vepřo a pivo. Tady musím konstatovat, že tahle naše klasika je tam stále v kurzu.
Před pár dny jsem tam viděl skupinku „žluťásků“ (nevím, zda Japonců nebo Číňanů), kteří se v nabídce orientovali prostřednictvím jejich průvodce.
Zkrátka společnost je tam pestrá a kdo si chce pocvičit nějaký jazyk, má šanci, že se tam s ním setká. A ještě se nají.
