Jak jsem si do počítače instaloval modernu.
Stejně jako loni jsem na téma mých narozenin mladým řekl: „Nic se slavit nebude!“. V neděli jsem se u nich při cestě na hřbitov jako obvykle zastavil na kus řeči při kávě. Skutečně se nic neslavilo, ale najednou přišli všichni v řadě s nejmladším v čele, popřáli mi a nejmladší mi radostně předal zabalený dárek.
Ten při rozbalování netikal a ani na krabici nebylo napsáno Krupp Essen. Po otevření na mně vykouklo „oko“ webkamery a u něj byla náhlavní sada sluchátek s mikrofonem. Tyhle vymoženosti jsem u jejich počítače viděl, ale sám jsem se bez nich docela dobře obešel. „Až přijdeš domů. tak to hned zapoj a zavolej mi!“ prohodil nejmladší.
Doma jsem tedy z disku instaloval software a z nabídky programů na Stahuj.cz vybral Skype v češtině, u něhož se v charakteristice píše: „Na Skype je nejlepší, že opravdu funguje. … Skype stačí jen nainstalovat, vybrat si přezdívku a telefonovat.“ „Jednoduché a spolehlivé – to beru.“ řekl jsem si.
Hned na začátku instalace na mě český program vybafl anglicky a chtěl potvrdit podmínky používání atd. Bylo by to čtení na půl večera. Anglicky neumím a ze zkušenosti vím, že při překládání slova za slovem vznikne řada věcí nedávajících smysl. Udělal jsem tedy to, co asi většina uživatelů – odklepl jsem, že ty litánie, kterým vůbec nerozumím „accepted“. Vytvoření účtu šlo hladce.
Připojil jsem kameru a do shodně barevně označených konektorů sluchátka. Podle pokynů jsem se snažil o zkušební hovor k seřízení zvuku – ale slyšel jsem jen motor ventilátoru. „Jo. Opravdu funguje – jen slyšet nic není. Co s tím?“ řekl jsem si a hrabal se v kablících, kterých už kolem počítače přestávám mít málo. Vrčel jsem při tom, že to nemám zapotřebí a že se na to vykašlu. V zápětí jsem si říkal: „Přece nejsem starej aby toho na mně bylo moc! Vždyť je mi šestnáct (když se to čte odzadu)!“ a při vzpomínce na radost, s jakou mi nejmladší dárek předával a nedočkavost, s jakou mi připomínal, abych hned zavolal, jsem ho nechtěl zklamat. Došel jsem k tomu, že mohu používat buď dosavadní reproduktory a sluchátka, nebo místo nich zapojit náhlavní soupravu. Obojí zapojené mít nemohu. Pak se podařil zkušební hovor.
Za chvíli mi počítač avizoval, že mi někdo volá. Systém mi radil, abych si rozmyslel přijmu-li hovor, pokud účastníka neznám. Přezdívka volajícího končila na weir. „Volá mi nějakej vejr. Vzít to nebo ne?“ říkal jsem si. Jediný, kdo o té mé nové vymoženosti věděl a mohl volat, byl nejmladší a tak jsem hovor přijal. K mému překvapení jsem ale slyšel hlas mladé dívky! Z obsahu hovoru jsem poznal, že je to skutečně nejmladší a změnu hlasu působí miniaturní rozměry mikrofonu a sluchátek. Hlasová část fungovala, ale jeho obraz jsem neviděl.
Druhý den jsem si zase pohrál. Upřesnil jsem nastavení kamery, změnil nastavení zvukové karty ale stále jsem neviděl volaného, zatímco on mě ano. Požádal jsem tedy o pomoc synovce, který se v počítači vyzná mnohem víc než já, poradí si i s anglickými popisy a je tedy v nouzi mým oddělením technické podpory. Také neuspěl. Nakonec to přímo bleskově vyřešil jeho 13letý syn, který to zařízení denně používá: klikni sem a pak tam a tam a už to fungovalo! Kdybych to uměl, s chutí bych si byl z radosti zajódloval.
Takže teď mám ke spojení pevný telefon, mobil, e-mail, ICQ a Skype. Ale co – vždyť je mi šestnáct! 
