Za vzpomínkami i krásou města.
Tak dlouho mě lákala návštěva Českých Budějovic, až jsem podlehl a rozjel se tam. Kdysi jsem tam strávil dva roky v zeleném a letos je kulaté výročí. Těšil jsem se na tu cestu, až jsem ráno nemohl dospat – a to bylo dobře, protože jsem si omylem nastavil budíka na zvonění o hodinu později.
Sobota
Železný oř uháněl k jihu s větrem o závod. Po třech hodinách pilné jízdy jsem vystoupil na českobudějovickém hlavním nádraží. Po východu z letos stoleté nádražní budovy jsem zjistil, že protější hotely Malše a Vltava odnesl čas. Zůstal jen Grand a vlevo od něj vyrostl moderní obchodní palác Mercury, na jehož ploché střeše ve výši druhého patra je autobusové nádraží, což je tuším rarita.
Moje první kroky vedly do nejbližší cukrárny, kde jsem si kdysi při vycházkách dával kafíčko za korunu padesát a rakvičku se šlehačkou za korunu šedesát (měsíční žold jsem tenkrát měl 70 korun). Na místě cukrárny je dnes řeznictví Dědouch. Někdejší rušná Třída maršála Malinovského se změnila v poklidnou slepou ulici – Lannovu třídu. Beze spěchu jsem šel mezi jejími zachovalými domy, minul jsem nový obchodní dům a na opačném konci ulice jsem vedle Lidového domu našel jinou cukrárnu, v jejíž výloze poutaly pozornost krásné dorty.
Kafíčko a rakvičku se šlehačkou jsem v ní pořídil za 25 korun a moje prvotní cesta pokračovala dál do centra. Zjistil jsem, že za ta léta nikdo neměl „šťastný“ nápad zmodernizovat je výstavbou nějakého paneláku a tak si zachovalo historický ráz.
Odpoledne jsem po ubytování v ubytovně poblíž nádraží vyrazil za město. Prošel jsem dvě městské čtvrti a pokračoval pár kilometrů dál horami a lesem. Tamní kasárny se za ta léta rozrostly a místo drátěného plotu jsou obehnány plotem z vlnitého plechu. U brány byl místo vojáka se samopalem plešatý důchodce, jehož starostí bylo dálkovým ovladačem si zamknout auto zaparkované před vjezdem. Ani mi neodpověděl na pozdrav. Prošel jsem se kolem objektu, zavzpomínal, porovnal jej s někdejším stavem a žízeň nasměrovala mé kroky do nejbližší vesnice. Je blizoučko, „coby kostelníkův Honzík devětkrát kamenem dohodil“. Některá stavení jsou tam sice pěkná, ale ostatní chátrají a už tam ani hospodu nemají. Je to pořád stejná zapadlá díra.
Na zpáteční cestě jsem po dvou kilometrech chůze lesem zjistil, že si ani v nejbližším hotelu nedám pivo, protože je zrušený. Další restaurace otvírala až v 18 hodin, třetí měla v sobotu zavřeno a další – v docela pohledném hotelu, byla liduprázdná a vůbec jsem se nedostal dovnitř. Žízeň jsem utišil až v restauraci na hlavním nádraží. Tou dobou se už stmívalo.
