Měl bych přidat – v pití vína.
Ani jsem nevěděl že je, až včera mi televizní večerník
prozradil, že se v Praze chýlí ke konci vinařský týden. Akce k
němu jsou na celé řadě míst a dokonce i v břevnovském
klášteře. V klášterech v minulosti vznikla řada dobrých jídel a
nápojů, včetně mešního vína, jež se ale při této příležitosti
nenalévá. Každopádně klášterní prostředí pamatující věky a
navozující duševní klid a pohodu je velmi vhodné pro tyto
požitky a zážitky. Ono i víno je vynález letitý – vždyť mu lidé
holdovali už ve starověku. Tenkrát na svět přicházelo víno
velmi silné a opojné. Hippokrates se o něm vyjádřil:
„Víno jest věc podivuhodně vyhovující člověku jak zdravému,
tak i nemocnému.“
To platí dodnes. Našinci to vědí a tuhle tekutou pochoutku
využívají. Někdo víc, někdo méně, podle gusta i podle obsahu
peněženky. Setkal jsem se s lidmi, jež si potrpí na rozličné
druhy vína a jejich zájmový okruh je různě vymezený. Jednomu
chutnala silná španělská vína, dalšímu australská atd.
Já nejsem odborník a nejsem vybíravý – to ale neznamená,
že piji všechno co teče. Vyhýbám se vínům krabicovým a
„zaručeně kvalitním“ vínům nalévaným z umělohmotných
kanystrů. Víno a umělá hmota k sobě nepatří. Ochutnal jsem i
mešní víno, ale zůstávám věrný běžně dostupným tradičním
tuzemským vínům z tradičních vinařských závodů. Tahle
osvědčená kombinace znamená kvalitu. Trpké Veltlínské,
lahodný Vlašský ryzlink nebo nasládlý Müller a představa
prosluněné vinice… Nemusím přitom sedět ve sklípku nebo
vinárně – pohoda může být i v soukromí při malém počtu lidí.
I když jsem v minulosti statistiku povinně zásoboval údaji,
soukromně mě nezajímala. Ve včerejším večerníku ale zazněl
jeden údaj, který vzbudil moji pozornost:
Každý zdejší občan vypije ročně 17 litrů vína.
Uf! To jsem tedy s mými asi 3 litry silně podprůměrný!
Nedostatek! Jsem přece standardní člověk a měl bych tedy
přidat, abych byl „v lajně“ i v tomhle hledisku.
Omluvte mě, jdu se zprůměrovat. 
