Neděle
Ráno jsem z moderně zařízené ubytovny nespěchal. Nebylo kam. Byla zima a mlha, která se v těch dnech zvedala až před polednem.
Teple oblečen jsem přece jen vyrazil a za Lannovým pomníkem vešel do historických uliček. Toulal jsem se známými i zapomenutými místy uspokojován potěšením, že si po tolik staletí zachovala svůj historický ráz. „Tohle má svůj půvab, ještě na tamto se podívat, to je krásné, to si vyfotím až zmizí mlha, hernajs to je zima, ještě tam a tam zajít a nezapomenout na to a to“ a tak to šlo dál. Kolem půl jedenácté začalo sluníčko vítězit nad mlhou a zimou a už to bylo veselejší.
Když jsem po dobrém obědě vyšel na prosluněné náměstí dýchající nedělní pohodou a zvonkohra na radnici zahrála Ódu na radost, bylo mi krásně.
Dost lidí asi neví, že rozložitá barokní Samsonova kašna stojí na místě středověkého pranýře. V její blízkosti směrem k hotelu Zvon je v dlažbě kámen, který se stal další turistickou atrakcí – bludný kámen.
Průvodci k němu vodí snad všechny výpravy. Traduje se, že na jeho místě bylo ve středověku popraviště, na němž bylo roku 1470 popraveno 10 odbojných mladíků, a že kdo jej překročí po desáté hodině večerní, nenajde už cestu domů.
Procházel jsem ulicemi plnými středověkých domů s podloubími, zastavil se u Rabenštejnské věže, která je pozůstatkem opevnění, u dominikánského kláštera a zašel jsem na žejdlík do Masných krámů, jež jsou na současném místě od roku 1364, kdy je sem nařídil přemístit z náměstí sám Karel IV. Podle Malše a věže Železná panna jsem došel k Železnému a Zlatému mostu, mezi nimiž je na opačné straně řeky na bývalém nábřeží Františka Josefa Justiční palác. U divadla jsem vyčkával až popojde slunce, aby svítilo ze vhodného směru na pomník světoznámé české pěvkyně Emy Destinnové, instalovaný roku 1990, který jsem chtěl vyfotit.
Samozřejmě, že jsem si prohlédl i monumentální kostel sv. Mikuláše a vystoupal po 225 schodech na sousední Černou věž. Tahle stařenka pamatuje rok 1577, věkem se neschýlila, měří stále 72,25 metru a z jejího ochozu ve výši 46 metrů je vidět náramně daleko. Tam jsem zjistil, že
Budvar není jen pivo.
Je to totiž i nejmladší zvon, který městu v roce 1995 věnoval stejnojmenný pivovar při příležitosti 100. výročí založení. Není to žádný drobeček – má průměr 123 cm a váží 1 100 kg.
Čas pokročil, nad městem se začínal snášet soumrak a chtěl jsem ještě vidět bývalá Mariánská kasárna, v nichž býval 91. pluk. Jejich rozlehlý objekt na Mariánském náměstí je zjevně nepoužívaný a sešlý. Pamětní deska na jeho zdi připomíná, že v něm roku 1915 sloužil Jaroslav Hašek, jež tam začal psát „Osudy dobrého vojáka Švejka“.
Nejbližší hospoda, kterou Hašek určitě navštěvoval, již není ta nejzakouřenější putyka, jíž jsem z minulosti znal, ale solidní čínská restaurace s personálem hovořícím dokonalou češtinou. Dostal jsem tam takovou porci jídla, že jsem pochyboval, že ji sním, a pivo mělo správnou míru.
Když jsem se celý ucabrtaný vracel do ubytovny, byla už tma tmoucí. Kolem bludného kamene jsem nešel a bylo to tedy bez rizika.
