Pondělí
Pondělí bylo dnem, kdy jsem chtěl navštívit další místo, kde jsem byl na vojně. Marně jsem ale lovil v paměti podrobnosti o cestě z města k němu. Nepomohla mi ani mapa, ani satelitní snímky. Bylo mi jasné, že tam došlo ke změnám a ne malým. Počítal jsem tedy s tím, že moje snaha bude možná marná.
Den byl jako malovaný, ani mlha dopoledne nebyla. Vyrazil jsem z města opačným směrem než v sobotu a z trolejbusu vystoupil ve stanici, jíž mi poradil řidič. Octl jsem se uprostřed nového sídliště protínaného frekventovanou výpadovkou. Byl to zjevně omyl. Nikde žádný záchytný bod a paměť mi po těch létech ani za nic nechtěla vybavit něco, čeho bych se mohl chytit.
Po chvíli pomalu kráčel ulicí ke mně asi 80letý dědeček. Nevím, jestli byl pohádkový, ale byl ochotný a po tom, co jsem mu řekl, se rozvzpomněl a nasměroval mě na asi půl kilometru vzdálenou cestu. Prokličkoval jsem sídlištěm a stanul jsem na začátku polní cesty. Ta mě po asi půlhodině chůze přivedla na známé místo na výšině, kde mě čekalo překvapení. Našel jsem a nenašel.
Jedinou stopou po někdejším vojenském objektu totiž bylo pár zbývajících betonových sloupků oplocení a dva masivnější u bývalé brány. Uvnitř tehdejšího areálu byla půldruhého metru vysoká tráva, keře z náletu a vzrostlé stromy, zkrátka džungle, v níž jsem vyplašil dvě srnky. „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ připomínala mi paměť. Toulal jsem se schůdnými místy a vzpomínal. I tady jsem nechal část mládí…
Když jsem se po chvíli vracel, nevím proč, ale na kraji města mě lákala vzdálená kaplička. „Něco v tom bude“ řekl jsem si a šel k ní. Dobře jsem udělal. Za ní totiž byla další silně frekventovaná cesta, jíž nepamatuji, ale ta nezakryla známou skupinu vzrostlých stromů, kolem nichž jsem se vracíval z vycházek.
Program mé cesty tím byl naplněn. Ve zbytku času jsem se ještě vrátil do centra, vychutnával pohodu na náměstí a procházel podloubí.
Pak už mě čekalo jen odeslání pohlednic a tříhodinová cesta zpátky do Prahy. Mám za sebou zase jeden krásný výlet a mám na co vzpomínat.
