Jako každoročně.
Den se prodlužuje, světla přibývá, pomalu a jistě se otepluje, zvyšuje se vlhkost vzduchu a následek na sebe nenechal dlouho čekat. Kde co pučí, ptactvo nebeské přepeřuje a předhání se ve švitoření a shánění samiček.
Mně sice nikdo nepučí (nebo nepůjčí?), nešvitořím, abych při mém pěveckém umění nemusel posluchačům platit bolestné (což by pro mně bylo bolestné), zatím jsem nepřepeřil, protože jarní plášť mám ještě v čistírně a i když nesháním samičky s nimiž bych zahnízdil, stejně na vlastní kůži pociťuji následky jara. Jako obvykle touhle dobou, bez ohledu na věk.
Jsem trpělivý, vyrovnávám se s tím od rána do večera, ba dokonce i v noci na loži. Dává mi to sice zabrat, ale říkám si, že to zase přejde. Za týden. Určitě. Tutovka. Protože si to říkám denně, ten týden se mi nějak protahuje a trvá už snad čtrnáct dní. Je to asi nějaký uherský týden. Tuším, že takhle na tom nejsem sám a tak se vás ptám:
Báte taky rýbu?
