Mobil – to je věc!
Mobilní telefony se u nás začaly šířit tuším v roce 1992. Tenkrát byly v počátcích a měl je málokdo. Pamatuji si, že jsem v centru Prahy – v Jindřišské ulici potkal manžele, ona nesla tašky plné nákupů a on nesl mobil. Tehdejší mobil – velký jako cihla a možná i tak těžký. V té době se platilo za odesílaný hovor i za jeho příjem a platilo se víc než dnes, takže mobil byl drahý při pořízení i v provozu.
Od těch dob se hodně změnilo a změnily se i mobily. Kdo by tenkrát řekl, že dnes budou telefony tak mrňavé! A že zlevní tak, že si je pořídí kde kdo od školáků až po důchodce.
Díky tomu rozšíření tedy kdekdo telefonuje. A jak telefonuje! Telefonisté se leckdy neohlíží na to kde jsou, jestli někoho neruší a jestli jejich hovor někdo neslyší. Soukromí soukromých i jiných hovorů mizí kdesi v dáli. Aniž bych o to stál, vyslech jsem tak již řadu hovorů, s nimiž jsem neměl nic společného. A dověděl jsem se. A třeba i pobavil, nebo pěnil.
Pozval jsem například návštěvu na zajímavou výstavu do Umprumu – tedy Uměleckoprůmyslového muzea. Zašli jsme tam na kafíčko do tamní kavárny a posadili jsme se v odděleném salonku, kde byl klid. Netrval dlouho. Neznámému mladíkovi v kavárně zazvonil mobil, pohotově přijal hovor a vzápětí se vřítil do salonku. Tam v hovoru pokračoval a řval přitom jako tur. Omluvit se za rušení ho ani nenapadlo.
Během doby jsem vyslechl na různých místech množství hovorů, převážně soukromých, které mě nezajímaly. Jsou mezi námi i lidé volající služebně, kteří chtějí být k dosažení kdykoliv. Vzpomínám si na jednu právničku, díky níž jsem se během jízdy tramvají z jejího telefonátu s klientkou dověděl kompletní podmínky vydědění. Jméno právničky i klientky mi už vypadlo z paměti.
Na Havelském tržišti v centru Prahy se to hemží cizinci. Byla mezi nimi i jakási Italka, která asi chtěla zavařit mobil. Komusi volala – nerozuměl jsem jí ani slovo, protože italsky neumím, ale bylo to s příslušnou hlasitostí, takže to slyšelo půl trhu a s kadencí jí zřejmě vlastní – tedy jakoby střílel kulomet.
Zajímavý hovor jsem vyslechl včera v tramvaji. Jel v ní jakýsi Asiat, nedovedu odhadnout jestli Vietnamec nebo Číňan. V kapse mu zazvonil mobil a on přijal hovor. Moc toho nenamluvil, ale bylo to zajímavé. V úvodu pronesl: „Ua“ Chvilku poslouchal a ozval se: „Ua ua.“ Zase poslouchal a pak pravil: „Ua ua ua. Ahoj!“
