Občas si mě někdo splete.
Na lidi nemám dobrou paměť a tak se mi občas stane, že mě na ulici někdo pozdraví, třeba i křestním jménem osloví, já mu odpovím a pak dobu přemýšlím, kdo to asi byl a odkud mě zná.
Naproti tomu mám podobu, která se dobře pamatuje – ale navzdory tomu si mě občas někdo splete. Pan Kaplan, moje oblíbená literární postava, by řekl, že je to „omýlka“. Ty omýlky dovedou být zajímavé.
Na mé pracoviště v úřadu přišel žadatel, který se ke mně hned hlásil a tykal mi. Říkal jsem si, že jsme se asi už někde setkali a přistoupil jsem na to. Jak píšu na začátku, vrtalo mi hlavou odkud mě zná, protože mi jeho podoba ani jméno nic neříkaly. Při jeho další návštěvě jsem se jej tedy zeptal. „Vždyť jsme spolu dělali v Ipsu!“ zněla jeho suverénní odpověď. Já jsem přitom IPS, čili Inženýrské a průmyslové stavby neviděl ani z rychlíku.
Jindy jsem šel pražským sídlištěm Zahradní Město. Na křižovatce po přechodu přešel asi 13letý kluk a podíval se na mně řka: „Dobrý den pane učiteli. Pozdravuje Vás brácha.“ Chtělo se mi smát se, ale zachoval jsem vážnou tvář, poděkoval jsem a šel dál.
Jindy jsem jel do vnitřní Prahy k zubařce. Tušil jsem, že to u ní bude nepříjemné a měl jsem ještě hojnost času, tak jsem se loudal. Koukal jsem do země a najednou jsem slyšel: „Ahoj inženýre!“. Zvedl jsem hlavu a koukal do dobromyslného obličeje neznámého čokoládového muže. „Ty se na mě nepamatuješ z nemocnice?“ ptal se vida mé překvapení. Nepamatoval jsem se. V nemocnici jsem byl naposledy asi před 40 roky.
Když jsem loni v Plzni čekal na hlavním nádraží na vlak, přišel ke mně jakýsi dobrý muž středního věku. Oslovil mě „velebnosti“ a ptal se mě na něco z liturgické oblasti. Nevěděl jsem, asi jsem ho zklamal. „Vy nejste farář?“ zeptal se a tvářil se nevěřícně, když jsem mu s vážnou tváří odpověděl: „Nikoliv, synu.“.
Když jsem letos po příjezdu do Plzně procházel nádražní halou, hlásil se ke mně vousatý vrásčitý kmet: „Ahoj! Tebe už jsem neviděl ani nepamatuju!“. Jeho podoba mi nic neříkala a tak jsem se zeptal: „Nepletete si mě s někým?“. „Nepletu. Ty jsi harmonikář.“ odpověděl s jistotou. „Nejsem.“ řekl jsem. „Ne? Na co teda hraješ?“
