Zklamání.
Dostal jsem chuť vidět advent v Mariánkách, na které jsem zatížený. Světoznámé lázně plné tuzemských i zahraničních pacientů a turistů, vrcholící advent – zkrátka těšil jsem se, že uvidím Mariánky v největší parádě, a že si tam počkám až do tmy, abych to všechno viděl i rozsvícené.
Vichr se uklidnil a tak jsem o zlaté neděli vyrazil na cestu. Do kupé v němž jsem se usadil nikdo další nepřistoupil, k mému překvapení v tom vnitrostátním rychlíku rozváželi občerstvení a tak jsem si v zánovním kupé celou cestu hověl sám s přímo domácí porcí voňavé kávy.
Do Mariánek jsem přijel po 11. hodině, ale oběd jsem si na nádraží nedal. Ačkoliv je nádražní budova už dávno zrekonstruovaná, restaurace tam ještě není v provozu.
Venku se mi naskytl pohled na Mariánky pod sněhem. Provoz v ulici byl minimální. „V centru bude živo.“ řekl jsem si a vyšlapoval Hlavní ulicí k lázním. To „živo“ se ale jaksi nedostavovalo. Řada obchodů zavřená, v těch otevřených minimum zákazníků, minimum vánoční výzdoby a žádné vánoční melodie. Zkrátka žádná vánoční atmosféra. Jen hotely byly vyzdobené. Po nedostatečně uklizených chodnících jsem směřoval dál do centra lázní.
Blížilo se poledne a tak jsem se chtěl naobědvat. Naivně jsem zamířil ke známé restauraci Filip. Po prohlédnutí ceníku jídel u vchodu jsem ani nevstoupil dovnitř a šel jsem k sousednímu pupu. Marně jsem bral za kliku. Bylo na ně asi brzo. O pár metrů dál je Moravská restaurace, v níž jsem v létě dobře poobědval. Bylo tam rozbité sklo ve vstupních dveřích a nebylo tam ani stopy po životě. Hlad mě přešel a šel jsem dál světem.
Obvyklé davy turistů a pacientů snad unesli ufoni – kráčel jsem téměř vylidněným městem. Vánoční atmosféra žádná, pokud byla otevřená některá restaurace, tak drahá a jen pár zákazníků v ní. V kavárně sympatického hotelu Polonia bylo zhasnuto a když jsem zvědavě vstoupil do budovy, bylo proti mě schodiště s nápisem Vstup zakázán. „Divné! Že by rekonstrukce?“ řekl jsem si. Na konci ulice jsem odbočil vpravo ke kolonádě. V pavilonu Křížového pramene u ní byli mimo mne jen dva návštěvníci. Když jsem z něj vstoupil do kolonády, překvapeně jsem se zarazil: v celé dlouhé kolonádě jsem viděl pouhé tři lidi! Z tamních kaváren byla v provozu jen jedna. Na pultu měla vystavené různé druhy oplatek a nikdo u nich. Prodavačka byla v teple v obchodě. Veliký vánoční strom v sousedství nikdo neobdivoval. Byl ozdobený jen čirými žárovkami.
Nedalo mi to a zašel jsem i na sousední Goethovo náměstí. Nebylo tam ani živáčka. Široké schodiště ke kostelu bylo uzavřeno dokonce z obou stran. Pusto a prázdno! Míjelo mě tam auto s německými turisty koukajícími stejně překvapeně jako já.
Nechápavě jsem kroutil hlavou a vnucovala se mi otázka:
„Vědí tady vůbec o tom, že za týden budou Vánoce?“
Skromná vánoční výzdoba některých výloh svědčila o tom, že vědí. Koupil jsem láhev likéru a místní tisk, zašel na čaj a oplatku do kavárny a zklamaně se vracel k nádraží.
Ve vlaku jsem se na 2. straně místních novin dočetl, že vánoční trhy trvaly jen 3,5 dne a místostarosta RNDr. Horký k situaci řekl:
„… v době adventu je naše město téměř prázdné co se týká klientů, návštěvníků a lázeňských hostů, hotely se připravují na Vánoce, mají zavřeno…“.
Černé na bílém jsem tak měl před sebou, že jsem si tam naivně jel pro zklamání.
