Nebo spíš pamětník.
Když jsem v úterý před polednem vyrazil do centra Prahy, v metru se ozvalo hlášení, že přijíždějící historická souprava ve stanici končí a za pár minut pojede zpátky k nádraží Holešovice. Souprava přijela, cestující vystoupili a sledovali jak zajíždí do depa. Závěrky fotoaparátů cvakaly, blesky blýskaly a řada lidí přešla do opačného směru aby se tou soupravou svezla ještě jednou.
Nechal jsem ujet jednu moderní soupravu a počkal jsem si s nimi na tu starou s M na čelní stěně, červenými dveřmi, žárovkovým osvětlením a lavicemi podél stěn. No – starou, když jsem ji viděl a pak v ní seděl a jel, říkal jsem si, že tyhle vozy jezdily ještě nedávno, připadalo mi to, že jsem jimi jel snad před týdnem nebo před měsícem. Ačkoliv mi ta souprava byla skoro důvěrně známá, dnes už je historická! Pro řadu lidí, hlavně mladších a dětí, to byla atrakce a fotili ji zvenčí i uvnitř.
Uvědomil jsem si, že je víc věcí, jež mi připadají skoro současné, ale jsou už považované za historické. Foťák s jakým jsem léta fotil jsem, ač mi nepřipadal starý, viděl v technickém muzeu, petrolejový vařič „Bručior“, na jakém jsme v minulosti ohřívali jídlo v chatě jsem viděl ve skanzenu. Samostatnou kapitolou jsou auta. Mrňousek Renault 4CV, nesmrtelný Fiat 600, sympaťák Škoda tudor, Paběda a z náklaďáků válečný Bedford a snad nezapomenutelný Sentinel poháněný parou. Dál už raději nepůjdu, aby si někdo nemyslel, že jsem z předminulého století. Jsem z minulého.
Leželo mi v hlavě jak je možné, že věci připadající mi jako skoro současné už jsou historické. Moje oblíbená literární postava – pan Kaplan, by řekl že je to tím, že jsem památník. Myslel by tím pamětník. Podstata asi bude v tom, že si u některých věcí neuvědomuji jak rychle běží čas…
