Dostal jsem ho k Vánocům.
Na hod Boží, tedy 25. prosince, jsem byl na už tradiční vánoční návštěvě u mladých. Byl to pohodový den. Ozdobený stromek, vánoční nálada, zkrátka všechno jak má o Vánocích být. Ani vánoční zazvonění večer nechybělo.
Mezi dárky, jež jsem dostal byl i jeden tenký, zabalený do ozdobného papíru a ze všech stran pečlivě zalepený průhlednou lepenkou. Vypadalo to na obálku. Půjčeným nožem jsem obal rozřízl a uvnitř skutečně byla obálka. Vyndal jsem z ní lístek se vzkazem: „Jdi podle nákresu“ a nákres cesty do podkroví jejich domu. Vyšlapal jsem schody nahoru a mladé jsem měl v patách. Nákres mě směroval do koupelny. Zarazil jsem se: „Do koupelny?“. „Ano do koupelny“ odpověděli. Opatrně jsem tedy otevřel její dveře.
Uprostřed místnosti tam na stolku stálo přikryté bílou látkou něco velikosti střední televize. Přistoupili, odkryli látku a byla přede mnou klec s modrou andulkou. Bylo to ještě mláďátko, čtyři dny po ukončení dokrmování, tedy ochočené.
Deset let už nic nechovám, na výstavy sice chodím, ale v prodejních částech úspěšně odolávám s tím, že už nic chovat nebudu.. Oni mi teď připravili takovéhle překvapení! Neodolal jsem.
Mám tedy doma ptačí mimino. Je kliďas a se změnou prostředí se vyrovnalo v pohodě. Mimo klec je mu nejlépe na mých ramenech. Žužlá mi uši (občas je zkouší proštípnout), probírá vlasy, a jeden by neřekl co zajímavostí může být pro ptáče na límci košile. Párkrát už ke mně i přiletělo. Je to holka, ke svému jménu Anča se zatím nehlásí a tak se k ní hodí nejspíš „zoologický název“ Štěbetálek skřehotavý.
O zábavu mám tedy postaráno. Pokud se andulky dožívají 15 let, tak možná doživotně.
