Tentokrát v čokoládě.
Už jsem jednou psal, že jsem podprůměrný. Tenkrát šlo o pití vína . Před nedávnem jsem zjistil, že jsem podprůměrný i v konzumaci takové lahůdky, jakou je čokoláda. Průměrný našinec jí prý zbaští dvě tabulky (tedy 20 deka) měsičně. Do toho mám dost daleko. Jak to ale bylo a je s čokoládou a mým mlsáním?
Když na počátku 16. století Španělé získali od amerických indiánů návod k přípravě čokolády netušili zřejmě jak populární lahůdkou se čokoláda stane. Přestala se kořenit, začala sladit a časem se začala připravovat nejen jako nápoj, ale i tuhá, tabulková. Její obliba se rozeběhla světem a dodnes patří k nejoblíbenějším lahůdkám. K tak podmanivým, že se může vyvinout i závislost na ní. Vždyť bývala považována i za afrodiziakum!
V dobách mého dětství byla u nás doma čokoláda vzácnou lahůdkou. Smlsnul jsem si na ní tedy jen občas – třeba když jsem ji dostal jako dárek pod vánoční stromek. Pamatuji si, že jednou dostal můj táta od doktora předepsanou vitaminovou čokoládu a já jsem mu na ni chodil. Měla navinulou chuť. Kdysi jsem od někoho dostal tabulku domácí čokolády. Chutnala mi tak, že na ni dodnes vzpomínám, přestože moje maminka říkala: „Vždyť je to samej tuk!“. V pozdější době, když už jsem si začal vydělávat, mi chutnala čokoláda na vaření, ale nijak jsem to s ní nepřeháněl.
Teď, v době mého dědství, sice čokoládou nepohrdám, ale chuť na ni časem ustoupila a čokoláda mi nechybí. Že by zvyk? Možná. Jen občas si na ni vzpomenu a trochu si smlsnu. Naposledy to odnesla jedna její tabulka o Vánocích. Jsem tedy i v čokoládě silně podprůměrný a dohánět to nehodlám.
Tak je to u mně, ale lidé jsou různí. Vím o rodině ze střední vrstvy, v níž čokoláda už přestala být dětem pochoutkou. Mají jí tolik, že jim už přestává chutnat. Nebudu to komentovat, ale ta rodina také ne, protože si tím neláme hlavu. Moji podprůměrnou konzumaci čokolády tak aktivně vyrovnávají.
