Zmrzlinu. Tentokrát modrou.
Žiji skromně, jako většina důchodců. Nekupuji
žádné zbytečnosti, jen nutné věci a neutrácím ani za
různé pamlsky. Alkohol vesměs dostanu, málokdy
koupím, uložím do špajzu nebo ledničky a tam
„uzrává“. Mám tam už dost uleželé věci (víno i
desetileté).
Jediné v čem dělám v létě výjimku, je zmrzlina.
Ochutnal jsem různé druhy – vanilkovou, čokoládovou,
jahodovou, banánovou a další a ustálil jsem se u
vanilkové. Většinou si ji kupuji tady na pražském
sídlišti Jižní město a prodavač – mladý kluk arabského
typu už ví, že budu chtít vanilkovou za patnáct.
Při cestách po Praze jsem zjistil, že na Náměstí
míru u tramvaje mají modrou. Ta barva upoutala moji
pozornost a vyvolala zvědavost. Ne hned, ale
následující den jsem se na ni vypravil. Měli tam celou
řadu zmrzlin – včetně melounové, cherry, jogurtové a
nevím jaké ještě – aspoň deset druhů. Modré jsem viděl
dvě – peprmintovou a Šmoulu. Dal jsem si od každé
jeden kopeček.
Vychlazené byly dostatečně. Na silnějším světle
jsem zjistil, že peprmintová je světlezelená a s úlomky
čokolády. Chuť byla výrazná, typická a nezaměnitelná.
Druhá – bleděmodrá s názvem Šmoula byla zajímavá
nejen barvou, ale i chutí. Nedovedu tu chuť popsat –
byla stejně jemná a zajímavá jako netradiční barva.
Smlsnul jsem si a nemohu vyloučit, že budu
šmoulovat a peprmintovat častěji…
