Půldenní.
To město mě lákalo. Podle fotografií, které jsem viděl na Internetu jsem měl dojem, že je to romantické město plné podnětů – a ty možná působily na Mozarta, který se tam narodil.
Využil jsem nabídky hradecké cestovky a rozjel se tam. Odjezd byl v jednu v noci z Prahy. Klimbal jsem v pohodlném zájezdovém autobusu, který s větrem o závod ujížděl k Alpám. Rakousko nás přivítalo deštěm. Když skončil déšť, začal slejvák.
Při příjezdu do Salzburgu už bylo po dešti. Nejen v Praze, ale i v Salzbzurgu jsou v létě rozkopané ulice a objížďky a tak chvíli trvalo, než autobus dojel na „Terminal Nord“. K mému překvapení to je úzká ulice, v níž mohou autobusy zastavit jen na vystoupení či nastoupení cestujících – nejvýš na 15 minut a při překročení platí 40 €, což je drahý špás. Aspoň pro našince.
Prošli jsme krásně parkově upravenými zahradami zámku Mirabelll a kolem rodného domu Herberta von Karajana k lávce přes řeku. Ta měla po stranách zábradlí a pod ním pletivo. Moji pozornost tam upoutalo množství zavěšených visacích zámků. Věsí je tam novomanželé a zamilovaní, aby jim láska dlouho vydržela. Klíče končí na dně řeky. Od průvodkyně jsem se dověděl, že to není zdejší specialita, ale móda, která teď jde světem.
Směřovali jsme k Mozartovu rodnému domu. Představoval jsem si jej jinak, nečekal jsem, že je to řadový pětipatrový dům.
Je v něm rozsáhlá expozice. Jedna místnost je označena jako rodná světnice Mozarta. Vybavení se nedochovalo a jsou v ní vitriny s jeho relikviemi včetně housliček, na něž jako dítě hrával.
Kde jinde by měl stát Mozartův pomník, když ne na Mozartově námětí?
Prošli jsme Svatopetrským hřbitovem, kde jsem zjistil, že i hřbitov může být hezký, a kolem kláštera sv. Petra založeného v roce 803 (!).
Směřovali jsme k mohutné pevnosti Hohensalzburg tyčící se nad městem. Pohodlně nás tam vyvezla lanovka a pak už jsme si prohlíželi tamní rozsáhlou expozici. K vidění je tam toho hodně, včetně místnosti dochované v původní historické podobě i s výzdobou.
Moji pozornost upoutala vitrina, v níž je vystaven Řád zlatého rouna. To bylo nejvyšší habsburské vyznamenání, jež bylo snem snad každého šlechtice. Pokochejte se:
U nás je možné vidět jej jen na zámku v Kynžvartu. Masivní a těžký zlatý náhrdelník patřící k němu ale není k vidění nikde. Z pevnosti byl i krásný výhled na město s obzorem lemovaným nedalekými Alpami chvílemi se halícími do mraků.
Z výšin jsme sestoupali do centra a navštívili i kostel sv. Rupetra, jež pojme 10 000 lidí. Na Rezidenčním náměstí moji pozornost upoutala budova Nové rezidence, na jejíž věži je zvonkohra s 35 zvonky. Bohužel rozladěná, protože má kladívka nevhodných velikostí.
V závěru pobytu v Salzburgu byla možnost návštěvy nejstarší kavárny a cukrárny, kde firma Fürst celých 125 let vyrábí známé luxusní bonbony Mozartovy koule.
Do odjezdu zbývala ještě chvíle času a tak jsem se s průvodkyní a dalšími dvěma účastníky posadil v zahrádce restaurace na náměstí. Nejen v Čechách jsou potíže – i v Salzburgu. Když jsme chtěli pivo – Bohužel, nefunguje pípa. Tak kávu. Bohužel – neteče voda. Po chvíli jsme se piva přecejen dočkali, ale jak to dnes bývá, velké pivo nebylo půllitrové, ale 4 deci.
Pak už autobus uháněl dál alpskou krajinou k obci St. Wolfgang a Salzburg přezdívaný pro množství památek jako Řím severu i s jeho množstvím působivých podnětů zůstal ve vzpomínkách a mém foťáku. To město, jež nebylo v minulosti ovládáno světskou mocí, ale církevní, by chtělo rozhodně víc času.
