Byl jsem vedle.
Jel jsem tramvají do centra Prahy. Na kterési stanici stál mladý pár, tak do 25 let, oba pohlední a pěkně oblečni. Přistoupili, označili si jízdenky a sedli si na sedadla přede mnou.
Byli to cizinci. Měli zvučné hlasy a mluvili poněkud hlasitěji, takže byli docela slyšet. Čile a zjevně spokojeně mezi sebou konverzovali. Přiznám se, že jsem nezdvořile jejich hovor poslouchal. Chtěl jsem zjistit odkud jsou. Poslouchal jsem, poslouchal – ale marně. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Ani jediné slovo!
Ty nejrozšířenější jazyky bych poznal. Angličtinu, němčinu s jejími 15 dialekty, francouzštinu, španělštinu, italštinu, maďarštinu, poznal bych i holandštinu. Jejich jazyk mi ale nikam nezapadal. Nechtěl jsem je rušit přímým dotazem a tak jsem dál tápal. Že by to byli Dánové nebo ještě severnější národ? Nebo Portugalci?
Nevím. Byl jsem vedle. Dojel jsem do cílové stanice, vystoupil a v hlavě mi zůstala otázka: „Copak je to za jazyk?“.
