Den druhý.
Dálkovým autobusem jsem opět v pohodě dorazil do hlavního města Moravy. Tentokrát jsem už chtěl navštívit některé expozice.
Bez přesného plánu, jen s představou co bych chtěl vidět, jsem se toulal jeho ulicemi. Toulka mě zavedla k minoritskému kostelu sv. Janů. Po pražské Loretě je to 2. kostel na území republiky obsahující Loretánskou kapli. Je pěkně vyzdobený a k oltáři vedou 3 schodiště. Prostředním se na znamení úcty chodí po kolenech.
Pak jsem se znovu zatoulal na Jakubské náměstí k velkému gotickému kostelu sv. Jakuba. V porovnání s jeho výškou jsem si zase připadal jako mraveneček. Uvnitř je světlý, jen oltář v době mé návštěvy byl v šeru. Má bohatě zdobenou kazatelnu.
Dalším místem, jež mě lákalo, byla před nedlouhou dobou zpřístupněná kostnice pod kostelem sv. Jakuba. Je sice pod kostelem ale vchod do ní je vedle kostela. Pamatuje 17. století a „bydlí“ v ní asi 50 – 60 000 lidí. Přesněji jejich pozůstatky. Několik století byla dočista zapomenuta a až v roce 2001 s překvapením znovu objevena. Co do počtu pozůstatků patří k největším kostnicícm. Prohlídky jsou ve stanovených termínech a s průvodci. Tady je aspoň jeden snímek z ní.
Zelný trh – odvěké brněnské tržiště byl opět plný stánků, kupujících i zaparkovaných aut.
Vyšlapal jsem znovu nahoru k 84 metrů vysokému Petrovu, do těch historických míst. Obešel jsem jej dokola a vstoupil dovnitř. Po poslední přestavbě z počátku 20. století, kdy byl regotizován, je bez podpěrných sloupů a tedy prostorný. I tady byl oltář v šeru. Varhany má monumentální, s 5964 píšťalami. Některé jsou tak mohutné, že se asi třesou stěny, když se naplno rozezní. Věže jsou přístupné. Když jsem stanul na jejich úpatí, ozvaly se zvony. Měly hlas – no, jako zvony. Silný a jasný. Na památku vítězství nad Švédy ve třicetileté válce dodnes vyzvání poledne v jedenáct hodin. Když jsem po vyšlapání 130 schodů byl nahoře, měl jsem je nad hlavou a byli to pěkní pořízkové. Nejstarší a největší – Biskupský zvon ulitý Janem Knauffem z Opavy je z roku 1649 a váží 40 metráků.
Na Zelném trhu jsem zašel do budovy Moravského zemského muzea v Dietrichsteinském paláci a prohlédl si jeho rozsáhlou expozici. Co bych to byl za turistu, kdybych si odtamtud nepřinesl snímek brněnského draka? On to vlastně byl krokodýl, který v místě kdysi žil volně a občas si ulovil nějké domácí zvíře. Byl tak divoký, že mu lidé začali říkat drak. Nepodařilo se zneškodnit jej ulovením. Když v zimě zmrznul, byl vypreparován a od té doby je vystavený. To je on:
Sluníčko se chýlilo k západu a bylo na čase uhánět domů. Končil tak můj druhý hezký den v Brně.
