dárků a odpoledne vyrazil na první vánoční návštěvu.
Stařičký, 87 letý vzdálený příbuzný byl rád, že se
setkal s někým, s kým si rozumí. Balíček kolumbijské
kávy a oblíbené bonbony přivítal a s rozbalováním
dvou cédéček nečekal na Štědrý večer. Potěšení tak
bylo už před Vánocemi.
Když jsem na Štědrý den vyrazil do ulic Prahy,
viděl jsem jen málo lidí. Navzdory tomu jich na
Olšanské hřbitovy mířilo hodně. Přesto byla řada
hrobů nepovšimnuta. Při té příležitosti jsem si
vzpomněl na partičku kluků, kteří se před lety v
tramvaji domluvili, že nakoupí svíčky a rozsvítí je na
opuštěných hrobech. Ten rok a následující jsem tam
svíčky skutečně viděl. V dalších letech ani letos už ne.
Nic netrvá věčně…
Štědrý večer jsem s přispěním televize strávil v
klidu a pohodě domova za světla vánočních svíček. O
Vánocích se u mně svítí jako v zámku – letos to bylo 8
svíček. Svíčky už Anča zná. Když jsem ale tři metry
od klece zapálil prskavku, přestala štěbetat a s očima
dokořán překvapeně koukala co se to děje. 
Ten
večer ji čekaly dva vánoční dárky: tyčinka ze zrní s
ovocem a vejci v medu a nová hračka – bodlinatá
kulička. Do zrní se s chutí pustila. Kulička byla nová a
neznámá – tedy podezřelá, té tedy nevěří a dodnes se jí
bojí.
A zlaté prasátko? Jako dítě jsem je chtěl vidět a tak
jsem se na Štědrý den postil. Hlad a pokušení z
různých vánočních dobrot ale byly silnější a tak mi
zlatý čuník úspěšně unikal. V dospělém věku jsem jej
ale přece viděl. Byl čokoládový ve zlatém staniolu a
visel na vánočním stromku.
Na Hod Boží bylo už tradiční setkání celé širší
rodiny – tedy setkání tří generací. Vlastně čtyř – pes se
také počítá. Pohodový večer s řadou dárků a radostí
ze setkání i z dárků. Snad největší radost z dárků měl
pes. S napětím u prosklených dveří sledoval jak uvnitř
všichni rozbalují dárky. Když pak dostal umělou kost,
nepáral se s ní, dvakrát ji překousl a spolkl. S druhým
dárkem – umělou jitrnici s vestavěnou píšťalou
radostně běhal po zahradě. To bylo pískání!
Nejklidnější den jsem měl na Štěpána. Z televizních
programů mě zajímal jen film o Janu Pavlu II. a o
matce Tereze. K pohodě přispívala moje vánoční
cédéčka. Mám jich osm. Po roce jsem opět prohnal
přehrávačem i cédéčka, jež jsem si loni přivezl z
vánočních trhů z Vídně. V tuzemské produkci vidím
moderní vánoční písně jako halasné a málo procítěné.
Na těch rakouských cédéčcích je to jinak. Na jednom
jsou moderní písně ale mírnější než ty tuzemské. Na
druhém také moderní, ale jemné a procítěné, jak se k
Vánocům hodí. To třetí zavání historií. Když se totiž
v minulosti papež postavil proti bujarým oslavám
Vánoc s tím, že Vánoce jsou období klidu a rozjímání
a mají se slavit vážně, začaly vznikat vážné vánoční
písně – a takové jsou na tom třetím cédéčku.
Takové byly moje 65. Vánoce. Zbylo po nich
trochu pečiva, dárky a příjemné vzpomínky. Kéž by
ty budoucí nebyly horší! Není to ve hvězdách, ale v
lidech…
