snech.
Letos je to 40 let, co jsem si koupil motorku. Byla
to ČZ 175. Vzhledově byla krásná, měla zlatou barvu,
ale kvalitu měla takovou, že jsem byl rád, když jsem ji
po čase prodal.
Jezdění na motorce má svůj půvab. Člověk není
zavřený v kabině, je v přímém kontaktu s prostředím,
má nerušený rozhled a spotřeba drahého benzinu je
menší než u auta. Každoročně na jaře dostanu chuť
vrátit se k němu i když se na motorce dá jezdit vlastně
jen půl roku. Koukám po „mašinách“, zajímám se o
jejich parametry a svádím vnitřní boj sám se sebou,
protože motorky jsou v dnešní době nepříjemně
drahé.
Před nedávnem už jsem na motorce zase jezdil.
Zdálo se mi, že mám krásnou novou motorku a
zajíždím ji. Napřed malou rychlostí a pak jsem vyrazil
mimo město. Na výpadovce jsem jel i rychlostí 110
km/hod. Vracel jsem se za soumraku. Zastavil jsem na
parkovišti, tu krásnou novou motorku kupodivu ani
nezamkl a šel jsem se projít. Při návratu tam bylo auto
s cizinci nad mapou. Paní se mě německy ptala kudy
se jede do Japonska. Nasměroval jsem je na dálnici D1
– a pak jsem se probudil. Byla sobota, čtvrt na čtyři
ráno.
„To byl hezký sen!“ říkal jsem si. V duchu jsem se
k němu vracel a nechtěl jsem znovu usnout, abych ho
nezaspal.
