Ve čtvrtek 18. dubna po ohlášení vlaku stála na kolejích nablýskaná souprava a kolem ní se rojili cestující a zvědavci. Natěšený a zvědavý jsem si ji prohlédl napřed zvenčí. Lokomotiva Taurus byla červená, vozy černé s červenou střechou.
Souprava byla delší než jsem čekal a do každého vozu vedly jen jedny dveře. Mimo „bufeťáku“. Ten byl jenom průchozí.
Místo jsem měl na konci předposledního vozu. Po jeho obhlédnutí jsem si prohlédl vlak zevnitř. Vozy byly velkoprostorové, tedy bez kupé. Jejich vnitřek byl šedý s tlumeným osvětlením a v každém voze bylo u stropu několik světelných informačních tabulí. Okna neotvírací kvůli klimatizaci, s možností stáhnutí roletek a byly u nich pověšeny reklamní časopisy. U každé dvojice sedadel byla, téměř pod nimi, přípojka na 230 V a ve vlaku bylo i wifi. Restaurační vůz byl vybaven několika stoly a sedačkami. Našel jsem i informační box. Na rozdíl od Pendolina mi vnitřek vozů nepřipomínal letadlo. Když jsem se vrátil ke svému místu, bylo obsazené nějakým vousáčem s notebookem. Po upozornění ho s omluvou uvolnil.
Nadešla hodina H a vlak se dal do pohybu tak nenápadně, že jsem to málem nepostřehl. Ještě u vjezdu do tunelu pod Vítkov ho sledovalo zvědavé „obecenstvo“. Nezdálo se to, ale z Prahy jsme vyjížděli rychlostí 120 km. Jízda byla hladká, plavná. Za Prahou rychlost podle infotabulí stoupla na 140 km a když jsme nechali za zády i Poříčany, koketoval rychloměr se stošedesátkou.
To je nejvyšší rychlost povolená na našem území. Pak se ukázalo, jak klamavé jsou vysoké rychlosti. Když vlak brzdil, zdálo se mi po chvíli, že už jedeme pomalu – ale infotabule ukazovala rychlost 100 km. Chvaletice s jejich elektrárnou jsme míjeli rychlostí 135 km.
I rakouské železnici ŐBB se může vloudit chybička – předváděcí jízdu nevyjímaje. Po třičtvrtěhodině jízdy se tak palubním rozhlasem omlouvala za nefunkčnost restauračního vozu. V provozu bylo jen rozvážené občerstvení. Dal jsem si velkou kávu. Podle jídelníčku byla cena 1,9 €, uvedena byla i ve forintech. V korunách jsem platil 57. Porce nebyla zdaleka tak velká jako v Pendolinu a cukr jsem v kávě necítil.
Přesně za 58 minut jsme zastavili v Pardubicích, kde byl vlak pohotově okukován čekajícími zvědavci. Když jsem v nádražní hale dopisoval poznámky, z roztřeseného rukopisu jsem poznal jak silná byla káva ve vlaku.
V Railjetu bylo fajnové svezení a mohu říci, že se příznivci lepších vlaků mají na co těšit. ČD tyhle soupravy totiž nakoupí a od prosince 2014 budou ve dvouhodinových intervalech jezdit z Prahy přes Brno a Vídeň až do Grazu. ČD uvádí, že jde o nejkomfortnější vlaky, jež budou jezdit na tuzemských kolejích. Jenom si nejsem jistý, nebude-li v horkém létě jejich klimatizace slabá.
Komu by nestačily moje 2 snímky, může se nabažit v reportáži serveru Aktuálně.cz .
