výstava. Podle dostupných informací jistě zajímavá. Koná
se na dvou místech v Rakousku a v tuzemsku v Českém
Krumlově a ve Vyšším Brodu.
Ten Vyšší Brod mě zajímal. Výstava je tam ve
stařičkém cisterciáckém klášteře a je tam mj. vystaven
Závišův kříž – 70 cm vysoký zlacený relikviářový kříž s
velkými drahokamy, zhotovený v první půli 13. století.
Poklad, který se vzácností vyrovná korunovačním
klenotům, a který je vystaven po 70 letech.
Rozhodoval jsem se zda jet autobusem nebo vlakem.
Vlak zvítězil. Nic zlého netuše jsem tedy vyrazil na nádraží
a koupil jsem si jízdenku na středu. Podle jízdního řádu
jsem měl být se dvěma přestupy na místě v 11:27.
Teprve cestou, ve stanici Vršovice, jsem se z hlášení
nádražního rozhlasu dověděl, že na trati je výluka a z
Veselí nad Lužnicí do Českých Budějovic jezdí místo
vlaků autobusy. Vzhledem k tomu, že na přestup v
Budějovicích bylo 5 minut, začal jsem už v Táboře
pochybovat jestli to stihnu. Vlak měl totiž v jízdním řádu
poznámku, že nečeká na žádný přípoj, ale z Tábora
odjížděl s devítiminutovým zpožděním v důsledku čekání
na zpožděný přípoj osobního vlaku. (Z něj do rychlíku
přestoupil 1 – slovy: jeden – cestující.) Z Veselí jsem pak
jel do Budějovic krásnou jihočeskou krajinou, která díky
nespěchajícímu autobusu neubývala. V Budějovicích jsem
vystoupil v blízkosti nádraží a na ně jsem dorazil čtvrt
hodiny po odjezdu přípoje.
V informacích jsem zjistil, že další přípoj do Vyššího
Brodu jede za dvě hodiny, takže bych tam mohl být v půl
druhé odpoledne. Čas do odjezdu jsem využil k procházce
městem. Když jsem se po skoro dvou hodinách vrátil,
informační tabule oznamovala, že přípoj má padesát minut
zpoždění. Rezignoval jsem a zamířil znovu do centra
Budějovic.
V Budějovicích jsem byl na vojně a historická část
tohohle města se mi stále líbí. Ačkoliv moderně moc
nefandím, moji pozornost upoutal obchodní dům Mercury
v sousedství vlakového nádraží. Na jeho rovné střeše totiž
funguje frekventované autobusové nádraží se 30 nástupišti!
Od opačné strany vlakového nádraží vede ulice, jíž
pamatuji jako frekventovanou Třídu maršála Malinovského.
Dnes je to Lannova ulice, poklidná obchodní zóna
působící velmi příznivým dojmem. Hned na jejím začátku
jsem si na vojně při vycházkách dával kafíčko za korunu
padesát a rakvičku se šlehačkou za korunu šedesát. Dnes
už to vyvolává úsměv…
Toulal jsem se místy známými i po letech už částečně
zapomenutými. Historické centrum je tam velmi zachované.
Počasí bylo přímo ukázkové, sluníčko svítilo jako na
objednávku. S kornoutem zmrzliny jsem postál na náměstí
před radnicí, abych si poslechl zvonkohru a u protějšího
rohu náměstí jsem nevynechal Černou věž. Ze sousedního
kostela sv. Mikuláše, který je v rekonstrukci, jsem slyšel
varhany. Zvědavost mi nedala a vstoupil jsem. Bělostný
strop už je krásně vyzdobený včetně zlacení. Lavice
odklizené, na podlaze lesklá nová dlažba a na ní v řadě
ležící pozlacené sochy sňaté z podstavců. Nad tím vším
se vznášely tóny varhan – chvílemi burácivé, chvílemi
jemné. Buď to byla zkouška po opravě nebo varhaník
nacvičoval na konzert.
Pokračoval jsem v toulkách a v duchu jsem si vybíral,
které místo je nejhezčí, ve kterém bych chtěl bydlet.
Ani jsem nevnímal jak pokračuje čas, až bylo nutné
pomýšlet na návrat. U vlakového nádraží jsem tedy nasedl
do autobusu, který se mnou ujížděl k Neumětelům.
Pardon, k Veselí nad Lužnicí.
Prožil jsem tak krásný den v Českých Budějovicích.
Bylo mi tam dobře a ani mi nevadilo, že jsem neviděl
Závišův kříž.
