V sobotu jsem měl cestu přes pražské Hlavní nádraží. Pohled na tamní informační tabuli mi prozradil, že ve 14:29 pojede vlak ČD Eurocity Vindobona, spoj 172 do Hamburku. Řekl jsem si, že se tam dojdu podívat, abych po spoustě let zase Vindobonu viděl. Skoro mně překvapilo, že bylo tak dlouho před odjezdem uvedeno, že pojede z 5. nástupiště.
Vlak na nástupišti ještě nebyl a tak jsem čekal. Jakési cizince, snad Japonce, jsem na dotaz odpověděl, že Vindobona opravdu přijede na páté nástupiště. Po chvíli nádražní rozhlas hlásil, že Vindobona přijede na čtvrté nástupiště. Následoval urychlený přesun. Červená rakouská lokomotiva přivezla dlouhou soupravu světlešedých vagonů s červenou střechou a znaky rakouské železnice.
Tři minuty před odjezdem byli všichni nastoupeni a čekal jsem jen na hvizd píšťalky výpravčího. Místo vlaku ale odjela jen rakouská lokomotiva. Několik lidí po chvíli vystoupilo na peron. Vlak dál stál a čekal. I já jsem čekal – a čekal. Třetím nástupištěm projela elektrická lokomotiva ČD k opačnému konci vlaku, ale připojena nebyla a nic viditelného se nedělo. Po další chvíli rozhlas vyzval k ukončení nástupu a souprava se s tou lokomotivou ČD konečně dala do pohybu ve směru odklon (jak oznamoval informační systém). S dvanáctiminutovým zpožděním.
Tak odjela už ne rakouská, ale tuzemská Vindobona. Vindobona, která dřív jezdila tak přesně, že se podle ní daly seřizovat hodiny…
