Čas je běžec s dlouhým krokem zpívala kdysi Eva Pilarová v jedné písničce. Je to pravdivé, čas opravdu rychle běží. Pražské sídliště Jižní Město bylo postaveno v druhé půli 70. let minulého století. Dům, v něž bydlím je obydlen od roku 1978 – tedy už 35 let.
Celá ta léta jsme měli původní výtah. Byl to poctivě sloužící dříč. Časem se vyskytla nějaká ta porucha, ale po jejím odstranění vytrvale sloužil dál. Hrozba jeho zastavení pro nesplňování současných parametrů se nenaplnila, přece ale přišla doba rozhodnutí o jeho výměně.
Je to záležitost nákladná, tak jsme si na to vzali půjčku a budeme splácet. Byla vybraná firma, ta předem oznámila pravděpodobný termín začátku prací a před časem definitivní.
Teď už jsou práce v proudu. Dělníci přijeli, navezli materiál a pustili se do toho. Jeden den se v domě ozývaly takové rány, že jsem říkal: „Ti snad bourají barák!“. Podíval jsem se kukátkem ve dveřích a skutečně jsem u výtahu viděl chlapa bušícího velikou palicí do zdi u otvoru po výtahových dveřích. Nové budou širší. Spousta prachu, klid v domě je ten tam, jedna hlučná práce střídá druhou, ale tahle firma po sobě aspoň uklízí. Zhruba – nejsou puntíčkáři.
Nějaký čas už to trvá a ještě to pár týdnů potrvá. Cvičíme tedy nohy na schodech, což je zajímavé zejména při nákupech na víkendy, a těšíme se, že „to bude bájo“ jak pravila jedna mladice. Bude-li nový výtah sloužit tak dobře jako původní, budeme se moci vytahovat, protože to opravdu bude „bájo“.
