P r á z d n i n y – to slovo jsem ještě před půlstoletím, coby školák, měl rád a ještě raději jsem měl to, co přinášelo.
Napřed byla předehra – poslední dny školy. Ty byly také fajnové, protože už ve škole nebylo zatížení, bylo víc volna a přitom ještě nebyly prázdniny. Když pak prázdniny začaly, radoval jsem se: „Dva měsíce volna! Tolik času! Co budu dělat?“. Čas nenápadně, ale přitom rychle běžel a najednou mi zbývaly poslední dva týdny. I ty někam zmizely a už jsem zase šel do školy.
Naše rodina žila skromně, možná velmi skromně, ale přesto mi rodiče dvakrát dopřáli prázdninový tábor. Jednou to bylo v Živohošti na Slapech a podruhé ve Stříbrné Skalici. Tábory tenkrát byly třítýdenní, na slušné úrovni.
Když jsem byl v pátek na večeři v jídelně v centru Prahy, zašel jsem se podívat na autobusové nádraží Florenc a na Hlavní nádraží.
Na Florenci jsem takové hemžení ještě neviděl. Kvanta lidí, od školáků po důchodce, s kufry, batohy, karimatkami a kdoví čím ještě, na nástupištích moc místa nezbývalo. Lidé přitom byli v pohodě. A autobusy? Obvykle tam bývá nejvíc vozů od Studentagency a Eurolines. Ani v pátek tomu nebylo jinak, ale byla tam i hojnost autobusů od jiných společnstí, málem se do zastávek nevešly. Cílové zastávky byly od Mukačeva po Londýn.
Na vlakovém Hlavním nádraží bylo také hemžení. Světelná informační tabule oznamaovala, že v 17:29 pojede ze 3. nástupiště Pendolino do Bohumína. Zašel jsem se tam podívat. Nablýskaný krasavec ochotně přijal dav zájemců hrnoucích se k němu a během několika minut byl na nástupišti klid. Zvědavě jsem se kolem soupravy prošel. Vozy první třídy byly málo obsazené. Z jednoho vystoupil proplešatělý vousatý pan průvodčí a když jsem to nečekal, prořízl hluk nádraží tak hlasitý hvizd jeho píšťalky, že jsem se až lekl. To byl signál pro pár lidí, kteří snad stáli někde za bukem na startovní čáře a začali k vlaku uhánět. Stihli nastoupit a pan průvodčí znovu zapískal. Pak se na „semtamfóru“ pod červeným světlem rozblikalo bílé a Pendolino, ten fajnový vláček, kterým jsem už dvakrát jel, se dalo do pohybu. Díval jsem se za ním a v mysli mi vyvstalo:
Stěhování národů začalo!
