Když jsem před léty při svých toulkách po vlastech
českých spokojeně obědval v jedné mimopražské
restauraci a dal servírce spropitné 4 koruny, byla zjevně
překvapená. Zmínil jsem se o tom v zaměstnání a dostalo
se mi odpovědi: „Teď už se spropitné nedává“.
Uplynulo pár let, stal se ze mně důchodce a musím
tedy ještě pečlivěji hospodařit s financemi. Pokud na
cestách zajdu do restaurace, spropitné nedávám.
Ledaco se mění a tak jsem získal pár postřehů z
letoška. Obědval jsem v restauraci v Pardubicích a placení
jsem si zlevnil použitím poukázky v ceně 62 korun.
Servírka měla s počítáním potíže a tak jsem útratu
spočítal já. Poděkovala za pomoc a v závěru se zeptala:
„Těch deset korun chcete vrátit?“. Chtěl jsem.
Před pár dny jsem se setkal se dvěma ženami v
restauraci jednoho pražského hotelu. Objednal jsem si čaj a
platil jsem hned při dodání. Bez spropitného, třicet korun
za hrnek čaje není zrovna málo. A bez účtenky. V závěru
setkání platily ty ženy. Každá měla stokorunovou útratu.
Servírka útratu spočítala u stolu podle toho, co jí nahlásily
a účtenkami se nezdržovala. Jedna žena jí dala spropitné
deset korun, druhá, lépe situovaná, dvacet. Servírka ho
přijala bez mrknutí oka.
Tak si říkám, že se doby mění a číšníci a servírky jsou
na „trinkgeld“ opět zvyklí. Podle společenských pravidel je
v případě spokojenosti zákazníka na místě spropitné ve
výši 5 – 10 % z útraty. Mám jim ale dávat navíc peníze za
to, že dělají to, co mají a za co je platí zaměstnavatel? Nic
víc pro mně přece neudělají.
Co vy na to?
