Pohodlný dálkový autobus nebyl při 27 účastnících moc plný. Grosser Arber je lákavější v zimě než v létě. Já ale nejsem lyžař. Podle předpovědi mělo být hezky, ale z autobusu uhánějícího po D5 jsem naopak viděl zatahující se oblohu. Na německé straně hor se ale situace změnila.
První zastávka byla v pohraničním městečku Furth im Wald. Byl jsem tam poprvé. Je to malebné devítitisícové městečko s tisíciletou historií, jež se neblaze seznámilo s husity, kteří ho roku 1426 vyplenili. Tamní kuriozitou je Dračí muzeum.
Od roku 1590 se tam totiž konají slavnosti skolení draka. K partnerským městům patří mj. i 17 km vzdálené Domažlice.
Další zastávka byla v poutním místě Heiligenblut u Neukirchenu. V kostele tamního františkánského kláštera se konala mše, dovnitř jsem tedy nešel. Prošel jsem vzorně upravený hřbitov kolem něj a podíval se i na děkovné dary na hřbitovní zdi. Zjistil jsem, že v klášteře je „Galerie voskového umění“. Podle letáčku jsou v ní nádherné věci. Zdobené svíčky, květy, rostliny, figurky, přes 500 exponátů. Otevřena je ale v úterý, čtvrtek a neděli odpoledne. Já jsem tam byl v sobotu. Na internetu je možné aspoň malé nahlédnutí do Wachskunst-Galerie .
Pak autobus ujížděl po stále stoupacící silnici. Zastavil se až u cíle ve výšce 1050 metrů.
Na dlouhém parkovišti bylo vyhrazené místo pro autobusy. Zbytek zabírala osobní auta a pro Německo charakteristické motorky. Velké budovy obsahovaly všechno potřebné od pokladen přes půjčovnu lyží po restauraci. Za tím vším se v dáli a jakoby v nebeské výši tyčil vrchol hory (1456 m).
K němu jedou dvě lanovky: kabinková a sedačková. I tentokrát mě zlákala kabinková.
Za 11 € jsem měl obousměrnou jízdenku a bez příplatku to štěstí, že jsem v kabince jel sám. Výhled byl parádní. Lanovka mě vyvezla asi o 300 metrů výš. Kousek pod konečnou – ve výšce 1358 metrů jsou dvě chaty. V jedné je solidní restaurace, druhá nabízí možnost ubytování a je v ní i stanice horské služby.
Zbývajících 98 výškových metrů je potřeba zvládnout po svých. Je to cesta strmá a kamenitá, ale rozhodně stojí za to. Letos mě překvapilo, že i po ní jezdili cyklisté na horských kolech.
Vrcholy jsou tam tři a ze všech je výhled na kilometry daleko. Na nejvyšším je postavený velký dřevěný kříž. Mimo něj jsou nahoře dvě rozměrné kopule. Jedna skrývá televizní vysílač a druhá vojenský radar. Ten není žádnou tajností – i tabulka ho označuje za vojenské zařízení Nato. Skoro až k vrcholu dosahuje bohatý porost borůvek. Na české straně je vidět Železná Ruda, za ní Špičák a Pancíř a kdesi v dálce modravý hřeben českých hor.
O přísun návštěvníků má hora postaráno už tím, že ještě před pár roky byla v těsné blízkosti neprodyšných státních hranic. Výstup na ni je zážitkem a únikem od všedních starostí. Přísun čerstvého vzduchu je zajišťován neustálým větrem. Právě ten po chvíli přihnal dešťové mraky a tak jsem se raději dal na ústup. V jedné z chat u konečné lanovky jsem lehce pojedl. V restauraci tempem obsluhovaly dvě mladé servírky. Následně zjistil, že se mraky rozešly.
Čas pokročil, zpátky na vrchol jsem se už nevracel a nastoupil jsem do kabinky lanovky. Opět sám. Cestou v ní jsem si vzpomněl na předchozí jízdu před 4 roky, kdy se lanovka zastavila. V půli cesty a kabinka byla asi 5 metrů nad zemí. Nevěděl jsem proč a co bude následovat. Pak jsem si ale všiml, že se všechny kabinky houpou ve větru. Po uklidnění se lanovka zase rozjela. Aspoň na internetu navštivte tu zajímavou horu Grosser Arber .
Na zpáteční cestě byly ještě dvě zastávky na německém území. Velké javorské jezero mě ani letos nezaujalo a víc než jezero mě zajímaly motorky tamních turistů.
Druhá zastávka, to byl zážitek! V původně hornickém, nyní sklářském městečku Bodenmais je sklárna Joska. Je ve dvou budovách. V jedné je výroba a my jsme navštívili druhou, v níž je prodejna. Měl bych to asi napsat s velkým P, protože je to úplné království křišťálu. Stoly, stěny i strop plné křišťálu, od historizujících věcí až po vyslovenou modernu. Těžko bych se rozhodoval co si z té parády koupit. Podívejte se aspoň na něco.
