– Národní technické muzeum na Letné, abych viděl nové expozice, tedy Měření času a Chemie kolem nás.
– Soukromé muzeum kávy nedalako Národního technického muzea v těsné blízkosti stadionu Sparty.
Vsedl jsem tedy na kůň – nebo spíš na metro a ujížděl do stanice Vltavská. Odtamtud mě tramvaj vyvezla nahoru na Letnou. Stačilo ohlédnout se a viděl jsem, že stejným směrem jako já – tedy k technickému muzeu, jdou spousty lidí. Když jsem zašel za roh a uviděl budovu muzena zarazil jsem se. Od vchodu podle boční stěny, podél celé zadní strany budovy a ještě asi 100 metrů dál stála fronta lidí v trojstupu. Další neustále přicházeli. Váhal jsem mám-li zůstat. Postavil jsem se do fronty s tím, že uvidím, jak to bude ubývat.
V 19 hod zaměstnanci otevřeli zadní bránu, uvolnila se tak cesta ke vchodu přes dvůr, kolem druhé strany budovy a současně vznikla druhá fronta. Před vchodem se obě fronty zase sešly a jejich spojení se neobešlo bez několika nelibých reakcí. Do budovy jsem se tak dostal docela rychle.
Ve snaze vyhnout se zbytečnému hledání obou nových expozic jsem se na ně dotázal pracovnice muzea. Odpověděla mi, že Chemie kolem nás je ve 2. patře a Měření času ještě nebylo otevřeno.
Vyšlapal jsem po schodech do 3. patra a bral to dolů. Architektura, expozice historické nahrávací techniky, historická tiskařská technika (zajímavá expozice, která by chtěla víc času), technika v domácnosti (i při letmé prohlídce jsem tam našel několik dobře známých věcí). Všude plno lidí a málo klidu.
V přízemí jsem našel informační tabuli, že přístup do nových expozic – Chemie kolem nás a Měření času, je kolem šatny. Tedy pár metrů od pracovnice muzea, která mi podala úvodní „zasvěcené“ informace.
Expozice Měření času je bohužel jen malá. Nevím proč, ale i mechanismy věžních hodin jsou v ní žalostně málo osvětlené. Vstupuje se přes ni do „Chemie kolem nás“. Chemii jsem nikdy nefandil a tak mě ani tahle expozice moc nezaujala.
Když jsem z muzea odcházel, pořád u něj stála dlouhá fronta zájemců chtivých ušetřit za vstupné.
V boční ulici u stadionu Sparty byl klid vyvolávající dojem, že to v Muzeu kávy bude v pohodě. Mylný dojem! Jakmile jsem odbočil do ulice Jana Zajíce, uviděl jsem u muzea dlouhou frontu. Součástí muzea je kavárna a cukrárna (prý s dobrými zákusky) – ale ani tam jsem se nedostal, protože je přístupná jen přes muzeum. Zařadil jsem se tedy na konec frotny. Ta sice postupovala, ale tak pomalu, že jsem to po čtvtrhodině vzdal. Nebyl jsem sám. Krásným, skoro letním večerem jsem se ubíral k domovu.
O pražské muzejní noci jsem tak viděl i neviděl co mě zajímalo. A utvrdil jsem se v nechuti navštěvovat různé objekty ve dnech volného vstupu.
