Vůči němu jsem byl v příbuzenském vztahu tak vzdáleném, že už to možná ani nebylo příbuzenství. Byl na mně ale zvyklý, čekal na moje návštěvy a vyžadoval je. Aktivně se o něj starala jeho mimopražská neteř. Já jsem spíš jenom občas pomohl a chodil jsem k němu na kus řeči při kafíčku, což mu zlepšovalo náladu. Mohl se vypovídat někomu, koho znal, komu věřil a s kým si rozuměl. Někdy jsem ho vytáhl na výlet nebo výstavu a on pak měl nějaký čas z čeho duševně žít. Projeli jsme se spolu Pendolinem a zamýšleli jsme cesty dalšími fajnovými vlaky.
Jak mu přibývaly roky a měnil se jeho stav, přestávalo to s ním být jednoduché. Dlouho před tím, než cítil naplnění jeho dnů, po sobě vzhledem ke snižujícím se fyzickým možnostem začínal pomalu uklízet. Přál si aby určité nehodné osoby po něm nic nedostaly a aby popel jeho a jeho manželky byl rozptýlen.
Když ve skoro 88 letech odešel do nenávratna, jeho obětavá neteř zařídila i jeho posmrtné záležitosti. Při řešení pozůstalosti nebyla nalezena jeho závěť, ačkoliv existuje centrální evidence závětí. Ony nehodné osoby tak ze zákona zdědily všechno. Na neteř, která se o něj starala, jaksi nic nezbylo a ona se o nic neprala. Před týdnem byl stařečkův popel podle jeho přání rozptýlený.
Včera mi při večeři mobil avizoval příchod textové zprávy. Ze stařečkova seniorského mobilu mi přišlo:
„NOUZOVÉ VOLÁNÍ. PROSÍM ZAVOLEJTE MI!“
Bylo mi jasné, že „nehodní“ dědicové zkouší jeho telefon. Nereagoval jsem a zůstal jsem při vzpomínce.
