Pohodlný dálkový autobus vypravený cestovkou nebyl dvaadvaceti účastníky moc obsazený. Průvodcem byl mladý plzeňský student, velmi dobře znalý místopisu, historie a ovládající i bavorské nářečí. Krajina byla po ránu mlhavá, ale pak se vyklubal krásný den. Nevím proč, ale pokaždé se mi cesta z Plzně na bývalý hraniční přechod v Rozvadově zdá velmi dlouhá. Autobus ji bez potíží zvládl a ujížděl s námi dál německou krajinou.
Když jsme míjeli Řezno, byl bych tam s chutí udělal přestávku, protože se mi tohle město líbí. Nebylo to ale v programu a tak autobus uháněl dál. Vjeli jsme do krajiny s množstvím chmelnic a o stošest ujížděli dál.
Prvním místem navštíveným v Mnichově byl Nymphenburg. Jeden z největších královských zámků. V minulosti jsem jej neviděl a tak jsem na něj byl zvědavý. Areál je to veliký, veliký je i samotný zámek. Jeho střed je na snímku.
V hezky upraveném parku před ním přímo ukázkově řádil krtek. Průvodce pohotově koupil vstupenky a tak jsme se moc nezdržovali ve vstupní hale zámku, kde bylo velké hemžení návštěvníků. Individuální prohlídka začínala slavnostním sálem. Jak už to bývá, parádním. Posuďte sami podle ukázek.
Další prostory mě ale zklamaly. Přístupných bylo jen nemnoho přízemních místností, v nichž byla obrazová galerie a pár soukromých královských místností. Zavřená okna, zatažené závěsy, horko a dusno, takže jsem byl rád, když jsem vyšel na čerstvý vzduch. Obešel jsem zámek ze všech stran a do oka i objektivu mi padly pozlacené lucerny.
Ono je to tak vlastně i dnes: někdo žije z ruky do huby a jiný má zlato i na lucernách… Hlavní části parku byly vzorně upravné. Vedlejší byly označeny jako „přírodní park“ – česky řečeno neudržovaný, zanedbaný park.
Byl srpen, sluníčko hřálo naplno a tak jsem hledal občerstvení, abych uhasil žízeň. Hledal a hledal a nenacházel. Teprve po delší době jsem v bočním křídle budov na samém kraji areálu našel restauraci. Na vyštěrkovaném dvoře mohutné košaté stromy svým stínem chránily před slunečním žárem stoly se židlemi. Chutné místní pivo mi přinesla mladá servírka v dirndlu. Stálo sice 4 € (tedy zhruba stovku), ale po jeho vypití mi nic nechybělo ke spokojenosti.
Pak byla na programu prohlídka historického centra Mnichova. Z autobusu jsme vystoupili u hlavního nádraží. Průvodce nezapomněl upozornit na blízkou budovu Justičního paláce a jak v něm nacisté zatočili s protinacistickou skupinou Bílá růže. Nedaleko je frekventované náměstí s kašnou, za níž se Karlovou bránou vstupuje na pěší zónu historického centra.
Mnichov patří k německým městům, jež byla za 2. světové války nejvíce poničena bombardováním. Po válce povstal z mrtvých a turista si ani neuvědomuje, že si prohlíží novostavby historických staveb.
Na pěší zóny jsme zvyklí i u nás, ale v Mnichově stejně lidnatém jako Praha, mě překvapovalo množství korzujících lidí. Průvodce nám v tom hemžení představoval jednotlivé historické stavby a chvílemi se v tom davu ztrácel. Nebylo samozřejmě možné vynechat Frauenkirche s věžemi typickými pro siluetu města. Jedna z nich je stále ještě v opravě.
O kousek dál bylo Mariánské náměstí a tam bylo hemžení největší. Je na něm nejen známý Mariánský sloup s pozlacenou sochou, ale hlavně novogotická nová radnice s 85 metrů vysokou věží, na níž je orloj se zvonkohoru čítající 43 zvony. Tamním davem projíždí doprava – krokem, protože to rychleji nejde. V přízemí radnice je rozlehlá restaurace věrně napodobující gotické prostředí. Zdržel jsem se tam jen krátce a připadal jsem si jako v jiném světě.
O kousek dál skromně stojí gotická stará radnice, v níž je nyní muzeum hraček.
Viděli jsme i kostel sv. Petra s 96metrovou věží a Dvorní pivovar. Náměstí Max-Joseph-Platz se honosí komplexem Rezidence s královkým palácem, muzeem, klenotnicí a galerií. Na jejich návštěvu ale nebyl čas. Průvodce nás vedl dál mnichovskými ulicemi – k domu, v nemž byla podepsána mnichovská dohoda.
Tam jsem se od skupiny odpojil a šel jsem za osobním zájmem. Věže Frauenkirche mi sloužily jako maják při cestě za novou radnici, kde je v parku sídlo mnichovské lahůdkářské firmy Alois Dallmayr.
Jsou to dva velké domy, jejichž přízemí je propojeno. Stěna do ulice je plná výloh. Na začátku a konci jsou vchody, hlavní vchod je uprostřed. Nad ním je firemní znak a po stranách tabule připomínající slavnou minulost firmy.
Času jsem moc neměl, tak jsem vnitřek jen zběžně prošel. Jedna prodejna vedle druhé, všude kvanta zboží. Čaj, cukroví, ovoce, zelenina, masné výrobky, tabák, víno, káva a krásná a silná vůně čerstvě upražené kávy. U nás se sice po revoluci hodně změnilo, ale to co jsem viděl u Dallmayra byl zážitek. Umínil jsem si, že letos pojedu na vánoční trhy do Mnichova, abych Dallmayra náležitě vychutnal a nakoupil u něj.
O chvíli později už mě autobus z toho vytržení odvážel k domovu.
