Je to už dospělá čiperka a jak to u dospělých tvorů rodu ženského bývá, stala se z ní parádnice. Nevím, jestli má modrou krev, ale peří modré má. Módní časopisy sice nečte, ale přesto se jí dvakrát ročně její peří znelíbí a zbavuje se ho. Jenže ona ho neshodí najednou. Tady jedno peříčko, támhle druhé a tam další a tak den za dnem. Na polštář to nevydá, jen mě to udržuje v uklízecí kondici.
Lidsky mluvit se jí nechce, ale po svém toho naštěbetá fůru. Když je v obýváku v kleci a já vedle u počítače, udržujeme spolu kontakt štěbetáním. Neučí se tedy ona mluvit, ale já štěbetat. Ne že bych byl ve štěbetání virtuoz, ale dovedu vyloudit zvuky, na které reaguje. A ona si mně dovede zavolat, když jí něco upadne nebo si chce hrát.
Dávno už tomu, co štěbetala, že si lidé vymysleli fůru ptákovin, bez kterých se ptáci klidně obejdou. Třeba čistota. Proč by si s ní lámala hlavičku, že? Jeden bobek žádný bobek. Dolů se jich vejde nepočítaně a ona se přece zdržuje nahoře. Ten její člověk na to ale má jiný názor – nějaký divný. Kvůli kdejakému bobku jí říká, že jí zakousne. Ještě prý ale neví kdy. 
A pořádek? Co to je a k čemu je to dobré? Ona se s tím nezatěžuje. Má na to lidi. Tedy jednoho člověka, který to docela zvládá.
V dospělosti už nemá tolik zájem o hračky, spíš jí přijde vhod živý parťák. Pokud není, hračkami nepohrdne. Když je z klece venku, ráda shazuje drobné věci se stolu. Pokud ji vidím, že s něčím uhání na kraj stolu a dám tam ruku, pohotově odhopsá kousek vedle a tam to shodí dolů. Pak se dívá jak to padá. Vedle s tím odhopsá i když zjistí, že by to spadlo jen na židli – to je málo hluboko.
Když si s něčím hraje a odhazuje to, hází to většinou na levou stranu. Je tedy levicově založená, ačkoliv na politiku hází bobek.
