Pamatuji si, jak tajemné bývalo v dětství tohle období blížících se Vánoc. Zešeřelé dny, sněžení (sněhu bývalo až po kolena), těšení se na nádheru Vánoc a samozřejmě i na nadílku, i když nebývala královská. Nezapomenutelná vůně pečiva, které maminka pekla na Vánoce (a já jsem ho potají předčasně ujídal) a o svátcích vůně františků a purpury.
To odnesl čas. Vánoční atmosféra už řadu let není a z Vánoc se stal jen termín nadělování a rekordních tržeb obchodů jako vyvrcholení předchozí honičky a vypětí sil. Reklamní kampaň začíná rok od roku dřív. I letos už reklamy v metru hlásají: „Ježíšku už je čas“. Mají sice pravdu, ale já ani letos nevím, co komu dát a nedaří se mi ani získat vhodné tipy. Navíc mě letos povinná technická prohlídka auta v listopadu i s odstraněním závad stála dvojnásobek obvyklé částky, nádrž v něm je prázdná a po Novém roce přijde obvyklá smršť plateb. Už teď vím, že jen zubařce dám v lednu 850 korun. Peněz na dárky tedy moc nebude.
Ježíšek bude muset dost počítat aby s mými korunami vystačil. Nejen s korunami – i s eury. V létě jsem si usmyslel, že na vánoční trhy letos pojedu do Mnichova. Jízdenku už mám, nějaká ta eura také, tak tam snad něco vhodného seženu a tak z toho vybruslím. Ostatně dárky nejsou o Vánocích to podstatné. I ve skromných poměrech mohou být Vánoce hezké.
