Mnichova. Před pár dny jsem si tedy podle německé
předpovědi počasí vytipoval den, kdy bude v Mnichově
hezky a koupil na něj jízdenku.
V den D jsem vstával v půl třetí a ve 4:07 odjížděl
nočním autobusem do centra. Na pražském hlavním
nádraží jsem byl v půl páté ráno a čekalo mě překvapení.
Tak prázdnou jsem tu velkou halu ještě neviděl! Expres
Karel Čapek odjížděl v 5:15 a uháněl noční krajinou o
stošest. Státní hranici přejel kolem osmé hodiny v České
Kubici. Tou dobou už bylo vidět a tak jsem viděl –
mlhavou krajinu. Jako vždy a všude v Německu byly
pečlivě udržované domy a obhospodařované pozemky a
všude pořádek a klid.
Na hlavním nádraží v Mnichově jsem vystupoval v
11:15 hod., tedy po rovných šesti hodinách pilné jízdy. Byl
tam krásný slunný den. Mnichov patřil k městům nejvíce
postiženým válkou a tak tam mají i nádraží nové. Je tak
velké, že má 36 nástupišť, ale k mému překvapení není
průjezdné. Nádražní budova je plná obchodů. Všude velké
hemžení a hluk větší než na pražském hlavním nádraží.
Nejen Praha a Vídeň mají Karlovo náměstí. I Mnichov.
V adventu je na něm dětské kluziště a aby dospělí nepřišli
zkrátka, je u něj velké, dokonce patrové srubové stavení s
občerstvením. Pár metrů od Karlovy brány, jíž začíná
historické centrum a pěší zóna s množstvím obchodů a
obchodních domů.
Kousek za ní začíná i vánoční trh. Stánky s
občerstvením, stánky s celoročním sortimentem – ale i
zajímavější. „Zadrhnul“ jsem se u skupiny stánků
nabízejících vyřezávané betlémy. Jesličky v různých
provedeních a cenách a kvanta a kvanta betlémových
figurek. Tohle se u nás nevidí.
U dalších stánků vánoční ozdoby – snad z překližky nebo
dýhy, opět kvanta a visely i ze stropu, takže se za nimi
stánkař skoro ztrácel. Některé stánky k mému překvapení
přijímaly i platbu platebními kartami.
Mnichovská dominanta – Frauenkirche je stále
restaurovaná, ale severní věž už je bez lešení a prokoukla.
Na začátku uličky, jež ji spojuje s vánočním trhem je stánek
nabízející svařák. Jeho provozovatelé neváhali umístit na
jeho střechu model věží Frauenkirche.
Bloudil jsem mezi stánky a moji pozornost zaujal třeba
stánek se svíčkami. Stejně jako v Drážďanech byly křiklavě
barevné. Možná to vyhovuje tamnímu vkusu, ale mému ne.
Našel jsem i stánek s pěknými ručně malovanými
reprodukcemi historických obrazů a dva stánky cínařů. V
těch byla kvanta hezkých cínových vánočních ozdob, i
barevných. Všechny krásně lesklé. Nepodařilo se mi ale
přijatelně je vyfotit. Dalšími místy, u nichž jsem se
„zadrhnul“ byly dva stánky s výrobky ze včelího vosku.
Svíčky různých velikostí a tlouštěk (lité, ne vinuté jako v
tuzemsku) i zdobené a různé figurky, malé i větší. „Tohle
by bylo škoda vysvítit“ říkal jsem si. Zalíbeně jsem na to
koukal – ale nekoupil jsem nic. Bylo to pro našince drahé.
Do oka a objektivu mi padl stánek nabízející výborné
norimberské perníčky a samozřejmě svařák. Vyfotit ho v
tom hemžení chtělo trpělivost.
Na jiném místě byl další stánek poutající nejen mou
pozornost. Pod nápisem Engerl Zauber (čili kouzlo andělů)
byl stánek plný figurek andělů, malých i větších, bílých i
barevných.
Tenhle hlavní mnichovský vánoční trh je možná o něco
lepší než pražský, ale nevyrovná se vídeňskému ani
norimberskému. A stejně jako v Praze jsem na něm
postrádal vánoční atmosféru. Žádné vánoční melodie.
Pokud v okolních obchodech a obchodních domech byla
vánoční výzdoba, rozhodně ne bohatá a když jsem v nich
slyšel hrát melodie, byla to celoroční moderna.
Spěchal jsem k Sendlingerské bráně, abych si tam
aspoň letmo prohlédl další vánoční trh, který tam podle
mého zjištění měl být. Tam jsem ale byl hotový za pár
minut. Šlo totiž o malý trh s několika stánky s celoročním
sortimentem.
Vrátil jem se tedy na hlavní trh na Mariánské náměstí a
přijal pohostinnost sklepní restaurace v nové radnici. Její
rozlehlý prostor evokuje gotiku a člověk se tam spolehlivě
odreaguje od světa v němž byl před chvílí. V jejím klidu
jsem ucucával místní pivo (půllitr za 4,60 €) a vyťukával
MMS na mobilu. V tom sklepení s kamennými zdmi je ale
slabý signál a tak mi český O2 v roamingu s německým
odpovídal, že se odeslání nepodařilo. Místo německého
O2 jsem tedy zvolil E Plus a povedlo se.
Čas pokročil a tak jsem mířil k sídlu lahůdkářské firmy
Dallmayr. Tahle firma s 300letou tradicí sídlí pár metrů za
novou radnicí. Za 2. světové války byla
vybombardovaná, povstala z trosek a znovu prosperuje.
Obrázek ukazuje její sídlo zabírající dva domy.
V přízemí jsou pod žlutými stříškami vkusně upravené
výlohy. U hlavního vchodu pamětní desky připomínají
slavnou minulost firmy: jedna hlásá, že byla dodavatelem
královského dvora a druhá, že byla dodavatelem
císařského dvora.
Vstoupil jsem dovnitř a udiveně jsem se rozhlížel.
Přízemí domů je propojené a je v něm jeden pult vedle
druhého, jedna prodejna vedle druhé. Záplava lahůdek
nejrůznějších druhů od pečiva, přes ovoce, zeleninu, maso,
cukrovinky, kávu a alkohol. Nechyběly ani kuřácké
potřeby. Všude davy lidí, skoro tlačenice a k tomu ještě
televize točící reportáž. Zdržel jsem se v oddělení kávy.
Řada druhů, z nichž mi některé nic neříkaly. Za pultem
kmitající prodavačky a veliké zdobené porcelánové
zásobníky kávy. Ty se mi podařilo vyfotit. Škoda, že
nešlo vyfotit i tu nádhernou kávovou vůni.
V prostorné zadní místnosti byl vánoční trh – široká
nabídka dárkových balíčků a košů, od menších až po
veliké a na stěně obraz vánočního stromku a před ním
halda dárků.
V patře byla prodejna dárků a kavárna o níž byl takový
zájem, že návštěvníci čekali až se v ní uvolní místo.
V Praze jsem nevěděl, co letos koupit k Vánocům. U
Dallmayra jsem se rozhodl, že to budou lahůdky od
Dallmayra. „Bylo by dobré sehnat firemní šampaňské“
říkal jsem si. Bylo tam – ale láhev skoro za 30 € a tak jsem
vybíral v jiných vínech. S mými znalostmi vín jsem byl
vedle a tak mi to trvalo. Následovala káva, perníčky,
pralinky a čokoláda a všechno naložit do firemních tašek.
Čas pokročil a tak jsem odcházel k nádraží. Byl jsem na
výsost spokojený. Mohu to vyjádřit jednou větou:
Dallmayr je ráj labužníků.
Abych ušetřil eurovou hotovost, platil jsem kreditní
kartou. Přestože jsem se snažil neutratit zbytečně moc,
vkrádala se mi myšlenka, že se Ježíšek prohne až to bude
mít v lednu platit. Jde ale o můj účet a tak se prohnu spíš
já. Nevadí, hlavně že mám krásné zážitky.
