Den učitelů. Ačkoliv mě škola nebavila a byl jsem rád, když
mi skončila, mimo učňovské školy jsem absolvoval ještě
gymnásium při zaměstnání. Když mě zaměstnavatel dotlačil
k jeho studiu, prskal jsem jako kocour, ale nakonec jsem byl
rád, že mám maturitu. Ve školních lavicích jsem tedy strávil
dost času.
Ze školy mě nevysvobodila žádná amnestie, ale
závěrečné vysvědčení. Časem jsem začal vzpomínat, nejen
na spolužáky, ale i na učitele. Vzpoměl jsem si i na čítanku z
první třídy z roku 1953 a na krásnou vůni nových učebnic.
Dostkrát jsem si už vzpomněl na mírnou a vlídnou
gymnasijní češtinářku Benešovou, která žila literaturou, na
hodného profesora biologie pana Vaníčka, který měl v
budově gymnásia na Pohořelci několik stovek květináčů s
jeho milovanými kytičkami, na spontánní ruštinářku
Konrádovou i některé další.
Ať vzpomínám jak vzpomínám – a paměť mi zatím
slouží, nevzpomenu si na jódlující učitelku, protože jsem
takovou neměl. Vy nejspíš také ne. Tak se na ni aspoň
podívejte na následujícím videu. (Je to kočka!)
Pánům učitelům a paním i slečnám učitelkám přeji příznivé
pracovní podmínky, spokojenost s jejich prací a žádné
existenční strašáky.
