Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Plzeňské zážitky

0
V neděli jsem letos poprvé vyrazil do světa. Jel jsem do Plzně navštívit moji 85letou tetu.

Ráno byla ještě zima, tak jsem s odjezdem z Prahy nespěchal. Využil jsem mnichovský expres. Pohodlný vláček se mnou ujížděl po zrekonstruované trati a byla to krásná hladká jízda, jakoby po kolejích jen klouzal. Lidí moc nejelo, ale zato někteří jeli i se svými chovanci – ratlíkem počínaje a retrívrem konče.

Přesně podle jízdního řádu jsem v 10:50 vystoupil na plzeňském hlavním nádraží. Byl den jako malovaný. Nespěchal jsem a tak jsem si prohlížel nádraží, počínaje budovou, která se mi líbí. Prokoukla a je hezčí než dřív. Pokračuje modernizace nástupišť 1 a 1a, motorové schody ještě nejsou v provozu. Byl proražen nový tunel – podchod, kterým se dá z hlavní haly vyjít do centra k budově soudu.

Blížila se doba oběda a tak jsem zamířil k přízemní jídelně u nedalekého obchodního domu Tesco. Už asi 2 nebo 3 roky ji mají Vietnamci a udělali z ní krásnou moderní jídelnu, v níž se dá za přijatelnou cenu dobře najíst. Dávají solidní porce jídla a pivo jsem dostal dokonce nad rysku. Musím je pochválit. To je ona: Sunfood bistro.

Do doby návštěvy mi ještě zbývalo dost času a tak jsem se šel projít do centra. Na Náměstí republiky lidé posedávali na lavičkách a klid byl přímo sváteční. Na masivní dřevěné konstrukci jsou tam vystaveny dva nové zvony pro kostel sv. Bartoloměje ulité v Holandsku.

Na panelech jsou informace o sbírce na 4 zvony. Překvapilo mě, že v dnešní době lidé přispěli tolik, že to vydalo na dva zvony. Dověděl jsem se, že to v prosinci bylo skoro 3,5 milionu korun. Své zajisté hraje možnost umístění jména dárce na zvonu, pokud přispěje částkou aspoň deset tisíc korun. Viděl jsem, že na zvonech už byla řada jmen. Všechny zvony mají být hotové a umístěné na věži do konce letošního roku.

Při pročítání informací se u mně zastavil menší starší muž s batohem na zádech. Křesťansky pozdravil, dal se do hovoru a tak jsem se dověděl, že je z Ostravy, pěšky putuje světem a jeho cílem je dojít do Jeruzaléma. To byl další zážitek toho dne.

Teta žijící v ústavu už se na setkání se mnou těšila a přijala mě vlídně. Hodinku jsme si povídali, pak jsem jí dal jeden z léčebných preparátů, které v mé živnosti nabízím a rozloučili jsme se.

Pomalu jsem se pěšky vracel stále svátečně klidnou Plzní k nádraží. Do Prahy mě opět dovezl expres jedoucí z Mnichova, který ani tentokrát nebyl moc obsazený.

Taková byla moje neděle – den sváteční a pohodový i duševně.