To jsem prosím já. 
Po předchozím telefonátu jsem se včera rozjel do Plzně na další návštěvu mé 85leté tety, která tam žije ve zmodernizovaném zaopatřovacím ústavu.
Den byl chladný, obloha zatažená, jen začít pršet. Vůbec to neodpovídalo roční době. Pohodlný vlak po kolejích jen klouzal a dokonce se nekonala ani výluka avizovaná na internetu. Spokojeně jsem se naobědval ve vietnamské jídelně u Tesca (psal jsem o ní minule). Zbývala mi fůra času, tak jsem se dál vydal pěšky.
V ústavu není návštěvní místnost a tak se k návštěvám používá tamní jídelna. Na dotaz jak se má se teta rozpovídala o její spolubydlící – také letité paní: „Ona je hodná, moc hodná, ale nic si nepamatuje. Když kouká na televizi a zeptám se jí co říkali, tak mi odpoví že neví – ale drby, které pochytí na dvoře si pamatuje hned. A je zvědavá. Když jsme si telefonem domlouvali tuhle návštěvu, hned po skončení se mně ptala: ´Kdy přijede?´. Když jsem řekla, že ve středu, tak se ptala: ´To bude váš strejda?´. Ne, synovec odpověděla jsem jí. Ráno jen otevřela oči se ptala: ´Dnes přijede ten váš strejda, žejo?´´´. Tak jsem se s úsměvem stal strejdou mé tety. Sdělili jsme si naše novinky, předal jsem jí nový preparát z nabídky mé živnosti a spokojeně jsme se rozloučili.
Nechtělo se mi z historické Plzně tak brzo odjíždět, tak jsem se ještě procházel centrem. Náměstí republiky a okolí, Smetanovy a Kopeckého sady jsou hezká místa, která rád navštěvuji. V závěru jsem zašel na malou plzeň do krásně zrestaurované stoleté Měšťanské besedy. Je tam vždy příjemné posezení. Při odchodu jsem se zarazil a zůstal stát u vchodu. Venku se totiž rozpršelo a šedivá obloha věštila, že je to na dlouho.
„Plzeň mě nechce pustit, nechce abych odjel“ řekl jsem si a čekal. Po delší chvíli jsem ale vyrazil do deště. Po příchodu na nádraží jsem byl tak zmoklý, že mít šos, tak by mi z něj kapala voda. Počasí se cestou měnilo a po příjezdu do Prahy se na mně smálo sluníčko. Spokojenosti s cestou to ale neubralo.
