V dalším vyhlédnutém termínu jsem už jel. Stihl jsem to těsně před začátkem veder. Musím pochválit paní pokladní z pražského hlavního nádraží, protože mi poradila jak ušetřit na jízdném.
Z domova jsem vyrazil ve 4 ráno. Byl krásný klid, teploměr ukazoval 16 stupňů, na cestu mi svítil měsíček a zpívali kosi. Chvilku po mně na stanici nočního autobusu přišli chlapi vracející se z hospody a to byl jiný zpěv…
Expres 356 Karel Čapek odjel z Prahy v 5:15 a uháněl jako o závod. Nikde žádné zdržení a tak jsem v 9:30 vystupoval na hlavním nádraží v Řeznu. V první řadě jsem si prohlédl nádražní budovu. Je tam velká prodejna tisku (včetně knih), několik možností občerstvení, samoobsluha Norma a u vchodu informace. Nikde se nečeká dlouho.
Před nádražím je frekventovaná ulice vybavená semafory. Ukázněně jsem se zařadil do houfu a přešel až na zelenou. Na začátku Maxmilianstraße i tentokrát upoutala mou pozornost parádní budova hotelu. Zálibně jsem na ni koukal a po chvilce jsem odcházel se slovy: „Tady bych na nocleh neměl.“. To je on – Parkhotel Maxmilian.
Moje kroky směřovaly ulicí sv. Petra k bazilice sv. Jimrama. Mohutná věž není přístupná, tak aspoň její snímek:
Další objekt, který mě lákal byl přilehlý zámek Thurn-Taxisů, jež byl původně benediktinským klášterem. Německo dodnes uznává šlechtické tituly. Glorie, kněžna Thurn-Taxis s rodinou užívají 95 z 517 místností zámku.
Za 10 € jsem se zúčastnil prohlídky a vyzkoušel jsem, jak se chodí po červeném koberci. 😉 Hodinu jsem poslouchal německý výklad. Houby jsem mu rozuměl a vůbec mi to nevadilo, protože jsem chtěl vidět – a viděl jsem. Už vstupní prostor byl s mramorem a stěnami obloženými vyřezávaným dřevem. V první místnosti v patře byl ohromný křišťálový lustr asi těžko vyčíslitelné hodnoty. Následovaly reprezentační místnosti, jedna honosnější než druhá, včetně několika zrcadlových sálů. V jedné místnosti bylo přítmí a na stěně pět vekých portrétů. Nevím jak je to udělané, ale ať jsem se podíval na kterýkoliv, mrkl. Prohlídka zahrnovala i stařičké prostory s románskou klenbou – ale ne klenotnici.
Klenotnice je v protějším křídle zámku, je do ní vstupné 4,5 €, prohlídka je samostatná a stojí za to. Stříbro, zlato, brilianty, věci ohromné hodnoty a krásné na pohled. Třeba rozsáhlý stolní vídeňský servis „Evropské květiny “ z 19. století, na jehož každém talíři jsou namalovány jiné krásné květiny, sbírku dóziček ze zlata zdobených smaltem a brilianty a další a další… V zámku ani v klenotnici se nesmí fotit. Podívejte se tam tedy prostřednictvím prezentace. Průvodní slovo má Glorie, kněžna Thurn-Taxis.
Až prezentace dojede na konec, nahoře v nabídce Museen zvolte 1. a pak 3. položku a uvidíte další místnosti. V těchto položkách klikejte na šipku vpravo.
Poledne bylo pryč, žaludek se hlásil o své a tak jsem zamířil k solnici, v jejímž sousedství je nejstarší uzenářská dílna, abych si tam dopřál místní specialitu – 6 párečků na zelí. To je ona.
Ouha – to přání mělo i moc jiných lidí a tak tam byla taková fronta, že jsem to vzdal. Vzdal – ale stejně jsem pochodil. V solnici je totiž restaurace, která má tuhle specialitu na prvním místě v jídelníčku. V klidnějším a chladnějším prostředí s trámovým stropem pamatujícím staletí jsem si dopřával malé párečky o síle malíčku na kupě zelí. Přibral jsem k tomu jednu typicky německy tuhou žemli a místní pivo. Ty párečky jsou obdobou norimberských párečků. Řekl bych nic moc – ale je to tamní specialita.
Po obědě jsem zamířil na kamenný most. Tahle rarita se 16 oblouky a délkou 310 metrů byla postavena ve 12. století a byla vzorem pro stavbu pražského Karlova mostu. Už několik let je v rekonstrukci. Chodí se po sousední provizorní lávce. Přístupná je střední část, na níž je pilíř se soškou Bruckmandla ze 16. století. Vandalové jsou všude a tak té sošce, která tam stojí 400 let letos někdo urazil pravou ruku.
Za mostem je předměstí – Stadt am Hof, jež bylo poničeno napoleonskými válkami v roce 1809. Běsnění se vyhnulo tamní nemocnici sv. Kateřiny a tak zůstal do dnešních dob zachován i její skoro 800letý pivovar. Ano, nemocniční pivovar! Další specialita Řezna.
Dnes už se v té nemocnici asi oficiálně pivem nic neléčí, ale na tamní zahrádce na nábřeží Dunaje si jím dost lidí spokojeně léčilo žízeň. Prodává se i lahvový „Regensburger Spital“.
Tentokrát jsem nevěnoval pozornost řezenské dominantě – dómu sv. Petra, ale zamířil jsem k přilehlému biskupskému sídlu, do jehož zdi byl vestavěn zbytek brány z doby Říše Římské z roku 179. Porta praetoria – to je on:
Čas pokročil únava se hlásila, tak jsem si vzpomněl na text propagačního materiálu: „Sedět tu a užívat si, to je dolce vita severně od Alp“. Zamířil jsem tedy na Haidplatz, malé trojúhelníkové náměstíčko nedaleko staré radnice, podle propagace jedno z nejkrásnějších v jižním Německu. Viděl jsem i hezčí náměstí, ale i z tohohle malého (a v Řeznu jsou jen malá náměstí) dýchal klid a historie. Pěší zóna, nikdo tam nespěchal, i hromadná doprava tam jezdila krokem. Dal jsem si kafíčko, vychutnával prostředí a posílal pozdravné MMS na zahrádce kavárny proti „Císařskému herbergu“, na jehož zdi dodnes plastika připomíná, že tam císař Karel pátý prožil milostné dobrodružství s krásnou Barbarou a vysloužil si tak přezdívku „Don Chuan z Rakouska“.
Není marné odbočit z ní do Untere Bachgasse (tedy Dolní Potoční uličky). Tahle úzká ulička s množstvím obchůdků a kavárniček z níž dýchá historie, vede ke staré radnici. Ta je na dalším obrázku.
Tam Karel IV. svolával sněm knížat a jiných mocipánů Říše Římské. Dodnes je tam k vidění stůl pokrytý zeleným ubrusem, u něhož rozhodovali a dlouhé lavice, na nichž bývaly materiály k posuzovaným věcem.
„Čas je běžec s dlouhým krokem“ zpívala kdysi v jedné písni Eva Pilarová. Ten čas běží tak rychle i při návštěvě Řezna. Při příjezdu tam jsem si myslel, že mám tolik času, že možná odjedu dřív, ale najednou se blížil čas plánovaného odjezdu a tak jsem se vracel k nádraží. Tam jsem si na cestu koupil bagetu se šunkou a sýrem a pak už jsem jen čekal na 18:35 kdy mě expres 357 Franz Kafka odvážel zpátky do Prahy. Tam jsem vystoupil ve 22:44. Doma jsem byl před půlnocí. Měl jsem za sebou krásný výlet, na který budu dlouho vzpomínat.
Ještě pár poznámek k cenám. Za použití nádražního WC se platí 1 €, ale vydá kupon v ceně 50 centů použitelný při místním nákupu. Dvakrát jsem si dal kávu (v hrnku, žádný kalíšek), jednou stála 1,70 a jednou 1,90 €, tedy levnější než v Rakousku. Bageta se šunkou a sýrem v nádražním obchodu stála 2,50 €. Zmíněné párečky na zelí v restauraci stály – tuším 8,60 €. Zmrzlina se prodává jen kopečková, kopeček za 1,2 €.
