Pardon: babočka.
Když to někdy potřebuji, vyrážím na vzduch. Mám tady na pražském Jižním Městě třičtvrtěhodinový okruh vedený vesměs městskou zelení, mimo frekventovaná místa. Bývají to dobré procházky, při nichž se nadýchám čerstvého vzduchu a přijdu na jiné myšlenky.
Vyrazil jsem i včera. Prokličkoval jsem nejbližšími ulicemi a zvolna přecházel vyasfaltované parkoviště. Na jeho konci jsem se zastavil. Na asfaltu byl motýl. S roztaženými křídly tam ležela krásně vybarvená babočka admirál. Zdola sbírala teplo od asfaltu a zeshora od sluníčka. Vůbec se nehýbala a zdálo se, že jí nevadí, že nad ní stojím. Chvíli jsem ji pozoroval a při její naprosté nehybnosti mě napadala myšlenka není-li tam přilepená. Pak šla kolem žena při chůzi vehementně mávající rukama. Babočka zamávala křídly a byla pryč. Babočka sice byla pryč, ale mně zůstalo potěšení ze setkání s ní. Motýlů je čím dál méně, už ani bělásky nevídám, a tak jsem rád, když nějakého vidím.
Při dalším putování po okruhu jsem viděl ještě jednoho motýla – malého modráska. Biolog by asi dovedl určit druh, ale pro mně je to malý modrý motýlek, tedy modrásek.
I taková drobnost, malý barevný motýl, dokáže zlepšit náladu. Kéž by jich bylo víc!
