A madam ráčí.
Už jsem několikrát psal o mé Anče. Neříkám, že je to mazel, ale to ptáče je mimo fabriky na nepořádek i mým potěšením. Když jí v kleci uklidím, což kvituje s uspokojením protože ví, že dostane nové krmení, doplním jí „žvanec“ a pobídnu ji: „Madam račte se nazobat“, madam ráčí.
Tím se dostávám k tomu, o čem chci tentokrát psát. Koupil jsem jí novou misku na zrní. Tentokrát barevnou a opět keramickou, aby byla těžká a nemohla ji převrátit. S touhle novinkou se Anča brzy zkamarádila a ochotně z ní začala zobat.
Pak to přišlo. Napadlo mě totiž vyfotit jí s miskou. Netušil jsem, co bude následovat. Vyndal jsem misku se zrním na klec, aby byla lépe vidět a Anču jsem dal k ní. Anča je holka zvědavá a jakmile uviděla foťák, nebylo pro ni nic na světě důležitější, než zkoumání objektivu. Ten ji přitahoval neodolatelně, snad nějakou magickou silou. Nevnímala zrní v misce, nechápala co od ní chci a jakmile jsem ji vrátil zpátky na místo vhodné k focení, okamžitě se řítila k objektivu. Stále, znovu a furt. Trvalo to dobu, bylo to snad sto pokusů. Zatímco mi už docházela baterie ve foťáku, Anča byla k neutahání. Cvaknul jsem pár záběrů, z nichž jsem pak skoro všechny smazal a zůstal jediný použitelný.
V dalších dnech jsem to zkoušel znovu – a se stejným výsledkem. Pak přišel den, kdy Anča dostala hlad, který částečně odvedl její pozornost od foťáku k zrní v misce. Díky tomu se mi podařilo udělat pár záběrů a z nich teď mohu aspoň něco ukázat.
