Můj první letošní výlet.
V mnichově jsem sice předloni byl, ale tamní muzea a galerie jsem nenavštívil. Proto jsem využil příležitosti vidět aspoň některé z tamních obrazů na výstavě, která je do 6. dubna v plzeňských Masných krámech.
Ty nejsou od plzeňského hlavního nádraží daleko, asi čtvrthodinku chůze. V chladném dopoledni jsem se cestou posiloval bagetou koupenou na nádraží. Po přejití Radbuzy jsem zjistil, že Pražská ulice, do jejíhož č. 13 jsem směřoval, je v rekonstrukci a neposkytuje tedy pohodlnou chůzi.
V Masných krámech, jež mají stejnou podobu jako českobudějovické (obojí byly postaveny ve 14. století) jsem zaplatil důchodcovské vstupné – pouhých 55 korun a vešel. Fotografování tam není přáno, prohlídka se tedy musí bez něj obejít.
Mnichovská malířská škola byla v 19. a na začátku 20. století vyhlášená a byla považována za ekvivalent pařížské malířské školy. Působili v ní i čeští malíři, kteří díky svému umění dosáhli slávy, např. Mucha, Uprka a Brožík, který byl za jeho tvorbu dokonce povýšen do šlechtického stavu.
K vidění je množství obrazů z období 1870 – 1918. Mám rád realistické malířství, a tak ačkoliv jsou vystaveny i obrazy dokonale zachycující plastiku a moderna ve stylu impresionismu a avantgardy, moji pozornost upoutaly dva obrazy. Na jednom je portrét malíře Franze von Lenbacha z roku 1895 namalovaný Franzem von Defreggerem. Namalovaný tak mistrně, že výborně zachycuje nejen plastiku, ale i detaily. Může konkurovat fotografii. Opravdu mistrné dílo. Druhým obrazem je akt na němž je dívka Innocentia zobrazená kolem roku 1890 Lovisem Corinth.
Když jsem po výstavě vyšel ven, bylo už trochu tepleji a tak jsem se toulal historickým středem Plzně. Nemohl jsem vynechat asi 100 metrů vzdálené Náměstí republiky s jeho parádní radnicí, císařským domem a chrámem sv. Bartoloměje. Z pokušení vystoupat po 300 schodech na jeho 102 metrů vysokou věž a vidět Plzeň z ptačí perspektivy mě vyvedla tabulka lakonicky sdělující: Zavřeno Rekontrukce. V poledne jsem si tedy poslechl zvonění jeho starých i nových zvonů.
Pak jsem udělal čelem vzad a zašel do Skupa café v Muzeu loutek. Je to kavárna o dvou menších místnostech. V první je dětský koutek. U něj jsem se usadil, protože tam na mě z velkého portrétu vlídně shlížel „otec“ Spejbla a Hurvínka – profesor Skupa. K objednané vídeňské kávě s velkou čepicí šlehačky jsem dostal i skleničku vody, což se dnes stane v málokterém podniku.
Osvěžen jsem pokračoval v plzeňských toulkách. Klasikou už jsou Kopeckéhio a Smetanovy sady a aspoň mrknout na krásně zrekonstruovanou Měšťanskou besedu. Sluníčko svítilo a kde na něm byla lavička, všude se na ní jako motýli vyhřívali lidé.
Později odpoledne jsem spokojeně poobědval ve vietnamské jídelně u Tesca (o níž jsem psal v minulosti), pak zamířil na nádraží a ohlášeným „vlakem vyšší kvality Pancíř“ v pohodě odjel domů.
Pro případné zájemce o výstavu ještě pár informací. V první řadě odkaz:
Kdo nebude chtít absolvovat chůzi rekonstruovanou Pražskou ulicí, může od hlavního nádraží ze Sirkové ulice za 18 Kč jet tramvají – linka 1 nebo 2 do stanice Náměstí republiky. Po vystoupení bude mít 50 metrů před sebou náměstí a 100 metrů za sebou Černou věž, proti níž jsou Masné krámy.
