Jsou zprávy, které bych raději nedostával.
Svět není jen prosluněný a rozesmátý. V mnoha případech je k uzoufání šedivý a někdy i ukrutně černý.
Měl jsem spolupracovníka, který změnil zaměstnání. To se mu stalo osudným. V tom roce ho totiž při noční směně rozdrtil obří nakladač. Hrozná smrt. Jeho manželka při přebírání věcí po něm mezi nimi našla moji vizitku zakrvácenou jeho krví a díky tomu mě vyrozuměla o jeho smrti a pohřbu. To byl drastický případ, kdy má vizitka splnila informační účel.
„Pokrok nezastavíš“ říká pořekadlo. Rozšířily se mobily a fenoménem se staly textové zprávy. Jsou totiž, aspoň v tuzemsku, nejlevnějším sdělením. Ta sdělení bývají různá.
Před důchodem jsem měl spolupracovnici, s níž jsem si velmi dobře rozuměl. Naše pracoviště se časem rozešla. Už jsme oba důchodci, ale když se náhodně jednou nebo dvakrát za rok potkáme, rádi se vidíme. Je to žena jemná a citlivá. Před několika dny jsem od ní dostal textovou zprávu. Přímo telegraficky stručnou: „Maminka zemřela.“. V následném telefonátu jsem se dověděl, že ji druhý infarkt připravil o milovanou stařenku. Dovedu se vžít do toho, co teď prožívá. Několikrát jsem to poznal na vlastní kůži.
Jak píšu v úvodu, jsou zprávy, které bych raději nedostával.
