Pořekadlo říká: „Když je štěstí unavené, i na vola sedne.“. Asi nejsem vůl.
Jak píšu v blogerském profilu, jsem důchodce. Mám sice klidný život, ale penězi neoplývám. Kdo je také v důchodu, nebo má důchodce ve své blízkosti, ten to zná.
Několik let jsem si přivydělával brigádami, ale nic netrvá věčně. Přišla doba, kdy firma usilovně šetřila a brigádníky proto nechtěla. Když se zmátožila, přijala stálé zaměstnance. Jako brigádník jsem tedy měl smůlu.
Dal jsem si tedy přestávku a zkoušel štěstí později. Nenašel jsem žádnou vyhovující brigádu. Znamenalo to dál utahovat opasek – počítat s každou korunou, omezovat výdaje a některé odkládat na snad lepší dobu. Dělám to tak dodnes, protože ta lepší doba nepřišla.
Předloni jsem vložil své naděje i část úspor do živnosti, kterou jsem si založil. Vytipoval jsem si firmu, s jejímiž léčebnými doplňky a kosmetikou bych mohl prosperovat. Mohl bych… Skutečnost je ale jiná a není růžová. Trh je obsazený, kde kdo už má své přípravky a při všeobecné drahotě se každý rozmýšlí něco koupit. Navzdory snaze jsem rád, že se aspoň držím nad hladinou, že nejsem ve ztrátě.
Propagace se míjí účinkem a „zpracování“ známých přináší hubený výsledek. Vyhledal jsem i některé bývalé spolupracovníky, nebo spíš spolupracovnice a výsledek je obdobný.
Jeden případ ale byl nadějný. Bývalá spolupracovnice, které už léta přezdívám „teta“ se stavěla odmítavě. Kosmetiku má od dcery a od doktorky má „prášky“ na všechno. Nic k nim už přidávat nechce. Na dotaz, jestli nemá nějaké prášky i na zbohatnutí, ty že bych si dal také předepsat, odpověděla, že ne a že až je dostane, vzpomene si na mně. Když jsem jí naposledy volal dověděl jsem se, že už je měla, ale zapomněla na mně.
Nemám já smůlu?
