Když jsem před několika roky byl na Slavnostech svobody v Plzni dověděl jsem se, že letos budou oslavy veliké, protože bude kulaté výročí osvobození. Těšil jsem se na ně, ale nakonec jsem je neviděl, protože jsem vlivem předpovědi deštivého počasí do Plzně nejel. Prožíval jsem pražské akce.
Asi kilometr od mého bydliště je Chodov. Ve starém Chodově se bojovalo a na začátek května byla avizována rekonstrukce boje u tamní školy, jež byla za války obsazena SS. Půl hodiny před začátkem už tam bylo množství diváků, v nejlepším případě jsem stál v asi 5. řadě.
Připraveno bylo několik historických vozidel, naaranžována tehdejší trafika a německo-české nápisy, v prostoru chodili tehdejší četníci, vojáci wehrmachtu a SS, všichni samozřejmě hraní členy vojenského historickéhío klubu a Četnické pátrací stanice Praha. Komentátor nastínil tehdejší situaci s tím, že nejde o přesnou rekonstrukci, ale volné přiblížení. Pak jsme se všichni stali svědky děje dávno minulého, který se snad už nikdy nebude opakovat. Byl to děj nejen napínavý a rušný, ale i hlučný, protože se v něm střílelo i z kulometu a padali ranění i mrtví a byla i poprava. Bydlím tu skoro 40 let, ale teprve teď jsem si přiblížil, co tahle čtvrt prožívala.
Z výborně zpracované brožury místního historika Dr. Jiřího Bartoně vydané zdejším místním úřadem (Praha 11) roku 1995 pod názvem Jak zákony kázaly nám, jsem se dověděl množství informací a konkrétních čísel. Navíc i to, že v místech, kde bydlím, ještě za války stávala malá osada v níž bylo při povstání kulometné hnízdo. Já tu pamatuji jen pole, na němž vyrostlo v 70. letech sídliště Jižní Město.
V televizi jsem viděl vzpomínkový film o demarkační linii Karlovy Vary – Plzeň – České Budějovice a další s rekonstrukcí bojů o pražský rozhlas. To byla kvanta informací.
(Pokračování)
