Ani trochu.
Už jsem tu v minulosti párkrát psal, že mám opeřenou spolubydlící – andulku, jíž jsem dal jméno Anča. Zmínil jsem se i o tom, že mám živnost. Na přilepšení k důchodu. Proti původnímu předpokladu mi ale živnost neprosperuje. Usmyslel jsem si, že spáchám další reklamu a zapojím do ní i Anču a snad mi to pomůže ke zlepšení. Naděje…
Klec s Ančou mám postavenou na stole v obýváku souběžně s delší stranou stolu. Při přípravě na focení jsem ji postavil ke kratší straně stolu, aby bylo na ploše víc místa. To dělám i když mi má přijít návštěva, Anča je na to tedy zvyklá. Odnesl jsem stranou všechny kytky, roztáhl záclony a zvedl žaluzie v okně, aby nic nestínilo. Na stůl jsem jako podklad dal běloučký papír a na něj umístil věci k focení. Zaměřoval a nastavoval jsem foťák, Anča se mezitím vykoupala, vylezla z koupelničky – a otřepala se! Honem jsem foťák zakrýval, aby nebyl osprchovaný. Tím byla vynucena přestávka do doby, než jí uschne peří.
Pak jsem otevřel klec a vynesl Anču na prstu na stůl. Je to holka čiperná a reklama ji bohužel nezajímá ani když jde o peníze na zobání. Když jsem ji postavil k věcem, které jsem chtěl fotit, dala mi to svérázně najevo. Člověk by řekl: „Já se ti na to vy….!“. Anča to neřekla a udělala to. Na ten běloučký papír pustila pořádný bobek a běžela pryč! I po výměně papíru byla veškerá moje snaha marná. Anča to od věcí brala úprkem k foťáku nebo ke mně, zajímalo ji kdeco kolem, ale vyfotit se u věcí nenechala.
Odnesl jsem ji tedy do kuchyňky a nabídl jí k prohlídce zelené obaly. Ty jí docela zajímaly. Měl jsem tedy šanci, že se po jejich zařazení u nich nechá vyfotit – leč byla to opět marná naděje. Přiletěla i ke mně na rameno, pustila mi na záda bobek, ale k focení se vůbec neměla. Vzpomněl jsem si, jak jsem ji před delším časem fotil u nové misky na zrní
a kapituloval jsem. Reklamu jsem nafotil bez ní.
Tady ja Anča bez zboží:
A tady zboží bez Anči:
