Jinak by byl svět fádní.
Kdysi byla na pracovišti řeč o tom, na co si kdo potrpí, na čem kdo ujíždí a nevyhnula se ani tomu, jak je kdo střelený. V té době jsem měl jednu spolupracovnici, která navzdory jejímu mládí pronesla památný výrok:
„KAŽDEJ JE NĚJAK CÁKLEJ. KDYŽ JE NĚKDO MOC NORMÁLNÍ TAK JE TO NENORMÁLNÍ.“
Už jsem si na ni hodněkrát vzpomněl. Přicházel jsem totiž do styku s veřejností a tedy i s lidmi různě ujetými.
Jedna stařičká babička mi řekla, že v bytě, kde nedošlo k žádným změnám, měla zloděje, který jí tam nechal „půl flašky myslivce“ a trvala na tom, že „ten se pro ni určitě vrátí“.
Před léty byl jako zastupitel za jednu politickou stranu zvolen muž středního věku, v té době ještě zdravý. Když jsem s ním po několika létech přišel do styku a on byl stále ještě ve funkci, sdělil mi ten vybraně oblečený muž s naprostou vážností, že se cítí ohrožený, protože ho všude pronásledují marťané. Byl odhodlán obrátit se s jeho problémem i na prezidentskou kancelář.
Potkal jsem muže, který se v důchodu stal fandou vlaků. Aby pronikl do železničního prostředí nechal se zaměstnat jako uklízeč vagonů. Ve volnu chodil na pražské hlavní nádraží a tam natáčel všechno co tam jezdilo. Měl mj. 600 nahrávek vlaku Regiojet, 550 nahrávek Pendolina…
Když jsem před delším časem šel Spálenou ulicí v centru Prahy, uslyšel jsem nezvyklý zvuk. Rozhlédl jsem se a na protějším chodníku jsem viděl tmavě oblečeného vousatého muže středního věku, který za sebou po chodníku na kablíku táhl počítačovou klávesnici. Vybavila se mi vzpomínka na výrok v úvodu a tím jsem se dostal k téhle tematice.
Ale abych pořád nevykládal o jiných a nevyhýbal se sobě. Už řadu let si večer rád posedím při svíčce. Při jejím tlumeném světle mě nic neruší a mohu přemýšlet o čem chci. Je to uklidňující. Jak jsem kdysi psal v článku „Jen zabít?“ v adventu jsem to s těmi svíčkami doma rozjel. Vlastně už i loni. A předloni. Deset rozsvícených svíček v obýváku. Dělá mi to dobře a říkám si: „Tady se svítí jako v zámku!“. Nejsem já s nimi také cáklý?
