Dvakrát.
Už dlouhou dobu mně to táhlo do Dopravního muzea v Drážďanech. Podlehl jsem a prvním ranním spojem vyrazil z Prahy. Pohodlný autobus byznysové třídy Eurolines vyjel z pražské kotliny, v dálce se objevil bájný Říp a autobus s větrem o závod ujížděl k pohraničním horám. Za Ústím nad Labem projel dva tunely a po chvíli vjel do třetího, který už byl v Německu. Ze vzdálenosti pěti kilometrů jsem v dálce viděl drážďanskou televizní věž. Přesně po dvou hodinách pilné jízdy autobus zastavil za drážďanským hlavním nádražím.
To bylo první, co jsem si po létech v Drážďanech prohlédl. Zmodernizované obchodní pasáže prokoukly, nádražnímu rozhlasu je pořád stejně málo rozumět.
Vyšel jsem před nádraží a přišla konfrontace vzpomínek se současností. Tamní prostor pojmenovaný na Vídeňské náměstí a Pražskou ulici, která tam začíná pamatuji ze 70. a 80. let, kdy před nádražím byl ještě velký volný prostor po vybombardovaných domech a v Pražské ulici byla volnější zástavba. Dnes jsou všude, kde byl kousek místa „naflákané“ velké obchodní domy a ještě se tam dostavuje velký blok v němž bude 241 nájemních bytů. Zástavba je přehuštěná a připadal jsem si tam jako mraveneček. I prodejnu lahůdek, v níž jsem v minulosti kupoval fajnové čaje odnesl čas.
Ulicí Seestraße jsem směřoval k Altmarktu. Prager Café mělo ještě zavřeno, tak jsem prosklenými dveřmi aspoň nakoukl dovnitř a viděl jsem reklamní stojánek – s nabídkou v ruštině. Do 10 hodin, kdy Dopravní muzeum v paláci Johanneum otvíralo jsem ještě měl čas, toulal jsem se tedy známými místy.
V 10 jsem byl u pokladny. Nebyla tam žádná fronta. Vstupné stálo 9 €, focení možné i s bleskem a bez poplatku. To bych nebyl já, abych nekoukal jestli tam najdu něco českého. Našel jsem. Mimo jiné motocykl od firmy Laurin a Klement
a kousek dál „rodinný motocykl“ – Čechii. Rodinný proto, že byl pro tři osoby.
Vzácnost, kterou v Čechách má málokteré muzeum, ale v Německu jsem ji viděl i v dubnu v Sinsheimu.
Do oka mi padl mj. i tenhle samohyb od firmy Benz z roku 1886 s motorem o výkonu jednoho koně.
Velký sál s expozicí letectví byl pro rekonstrukci prázdný. Asi po hodině jsem odcházel s dojmem, že mi vzpomínky zajímavost muzea zveličily a že muzeum v Praze na Letné toho ukazuje víc a s muzeem v jihoněmeckém Sinsheimu že se nedá srovnávat.
Čas pokročil a byl čas na oběd. Zašel jsem do obchodního domu na rohu Altmarktu a v prvním podzemním podlaží našel Asia gril. Vybral jsem si jídlo, jehož název jsem ani nedovedl pořádně přečíst. Za 5,5 € jsem dostal kupu kousků kuřecího masa se zeleninou a rýži. Zapil jsem to třetinkovou lahví Radeberského piva a musím říci, že jsem si pochutnal.
Druhým objektem, který mě lákal, byl
Frauenkirche – kostel s výtahem.
Kostel, v němž se při náletu 13. února 1945 schovalo množství lidí, on ale dostal zásah a všichni v jeho troskách zahynuli. Ty trosky ještě pamatuji, byly tam snad padesát let po válce. S přispěním Bavorska, nejbohatší německé země, byl obnoven a 30. října 2005 znovu vysvěcen.
Musím říci, že byl obnoven parádně. Z vnějšku se vrátil do původní podoby. Na první pohled se pozná, které kvádry jsou původní a které nové. Ty původní jsou vlivem tamního podnebí zčernalé. Vnitřek původní podobu nemá. Je tam velký oltář, lavice do oblouků a u stěn jsou galerie jako v divadle. Kostel se teď totiž používá i ke konzertům. Jeden snímek zevnitř:
A ten výtah? Jede do výšky 27 metrů. Za 8 € vozí turisty toužící navštívit vyhlídkový ochoz na kostelní kopuli ve výši 67 metrů. Ten rozdíl 40 metrů je potřeba zvládnout po svých. Kruhový ochoz podle vnitřní stěny kopule má poměrně velké stoupání. V závěru pokračuje velmi strmými kovovými schody, na něž navazují kovové točité schody. Pak to přijde. Člověk úzkými dřevěnými dveřmi vstoupí na ochoz odkud je vidět na kilometry daleko a Drážďany má jako na dlani. Fotoaparáty cvakají, kamery bzučí a lidé jsou k sobě ohlední. Zážitek!
Dole se to hemžilo turisty a ti se i vozili v kočárech tažených koňmi. Vrátil jsem se mezi ně. Genius loci působil. V pohodlné blízké restauraci jsem jej podpořil orosenou sklenicí místního piva a vtřebával zážitky.
Pak už bylo na čase ubírat se za nádraží na stanici autobusu, protože se blížil čas odjezdu.
Pro zájemce ještě odkaz na webovou stránku kostela:
(Pokračování.)
