Drážďany nejsou město na jeden den.
Je tam toho hodně na koukání a kochání se. Po návštěvě Dopravního muzea a
Frauenkirche mě lákala klenotnice v zámku a Zwinger. Obojí jsem viděl tak
dávno, že moje vzpomínky už silně vybledly. Po týdnu jsem tedy znovu nasedl
do autobusu a vyrazil.
Před drážďanským hlavním nádražím upoutalo moji pozornost malé, asi
desetičlenné hejnko vrabců. To je už hodně let vzácnost, kterou v Praze
nevidím.
Do desáté hodiny jsem ještě obešel zámek
a vstoupil na jeho nádvoří. Zařadil jsem se do fronty u pokladny a při koukání
kolem zjistil, že celé nádvoří je pod moderní prosklenou klenbou. Za 21 € jsem
koupil kombinovanou vstupenku a vešel dovnitř. Do expozic jsem byl vpuštěn
teprve po splnění „Garderobepflicht“, tedy povinného odložení malé taštičky a
bundy do úschovní skříňky.
Zajímavosti jsou k vidění už ve vstupní mítnosti. Moji pozornost upoutalo pět
malých plastik ze slonoviny z poloviny desátého století (stáří přes 1000 let!). Po
projití rámem jsem vstoupil do sálů Historické Zelené klenby – klenotnice
vybudované v letech 1723 – 1730 Augustem Silným. Tahle klenotnice byla silně
poškozena za druhé světové války a po dlouhé rekonstrukci je od roku 2006
opět přístupná.
August Silný dokázal dát najevo své bohatství a vliv. Jantarová komnata (ne ta
z Leningradu, ale jeho), slonovinová komnata, stříbrná komnata, preciozní sál,
erbovní pokoj. Vrcholem je Síň klenotů s hnědými zdmi zdobenými zlatem,
vitriny plné řádů, prstenů, mečů, záře briliantů. Ve vitrině 74 je mj. sedm řádů
zlatého rouna – to se jinde nevidí! (Řád zlatého rouna byl nejvyšší vyznamenání
udělované Habsburky. V Čechách je k vidění jen na zámku v Kynžvartu, v
Rakousku v pevnosti v Salcburku.) Ve vitrině vedle dveří je velký řád posetý
brilianty a meč s rukojetí osázenou brilianty. Majitelem obojího byl August Silný.
Celkem deset místností a dva malé kabinety – na 3000 věcí. Kdyby některou z
nich měl obyčejný člověk, doživotně by se považoval za šťastného a bohatého.
Nádheru prostředí umocňuje obložení stěn zrcadly.
O patro výš je Nová Zelená klenba s klenotnickými výrobky ze tří století.
Dalších deset místností a dva kabinety, přes 1000 parádních věcí. Hned u
vstupu upoutají pozornost velké zlaté stolní hodiny obtočené závitnicí dráhy pro
kuličku z horského křišťálu. Kurfiřt Christian II. dal roku 1602 jeho choti skutečně
parádní a hodnotný dar. V téže místnosti jsem při prvním pohledu na jednu
vitrinu prohodil: „Hele, berlínská televizní věž!“, ale byl to omyl. Vzhledově mi ji
připomínaly hodiny z roku 1589 se snad metr a čtvrt vysokou věží ze slonoviny.
Byly s hracím automatem a v té kouli nahoře byla miniaturní kapela. Další
místnost je věnovaná zajímavým výrobkům z horského křišťálu. V následující
upoutala mou pozornost velká, snad metr vysoká fregata držená Neptunem –
krásně do detailů vyřezaná ze slonoviny. Drážďanský řezbář Jacob Zeller si na
ní dal roku 1620 opravdu záležet. V další místnosti mi padl do oka nádherný
velký zlatý kávový servis od Johanna Dinglingera z let 1697 – 1701. Lesk zlata,
drahokamů, zdobení smaltem, parádní porcelán. V téže místnosti rozsáhlý zlatý
soubor Dvůr velkomogula Aurang Zeba z let 1701 – 1708, který jen briliantů čítá
4 909.
Ne nadarmo patří drážďanská Zelená klenba ke světově proslulým
klenotnicím. Její návštěva je zážitek. Fotit se tam nesmí, tak uvádím aspoň
odkaz na webové stránky:
Po odchodu z klenotnice mě znovu lákal kostel Frauenkirche. Neváhal jsem,
znovu vystoupil na jeho věž a znovu tam zažil stejnou situaci jako před týdnem.
Jen vítr byl tentokrát velmi svěží. Tady je jeden z krásných výhledů:
Jedna věž mi byla málo a tak jsem o kus dál vystoupal na další věž – 92 metrů
vysokou věž kostela Kreuzkirche, (který přežil válečné nálety) abych viděl, jak
Frauenkirche zapadá do krajiny. Tahle věž je bez výtahu, takže do té výšky
pěkně po svých. Viděl jsem, že Frauenkirche do krajiny nezapadá, že je její
parádní dominantou.
Čas pokročil, žaludek si říkal o své a tak jsem si dopřál opožděný oběd.
Stejné jídlo jako před týdnem a opět v Asia grilu. Sedl jsem si k malému
rohovému stolku a vyšel mi předpoklad, že si ke mně nikdo nepřisedne a budu
tedy po obědě mít klid na posílání pozdravů. Mám v mobilu dvě aplikace na
posílání pohlednic přímo z něj. Zkoušel jsem to, ale měl jsem smůlu. Místní
signál WiFi asi nebyl dostatečně silný.
Po delší chvíli jsem si vzpomněl, že chci vidět ještě porcelán v Zwingeru a
mazal jsem tam. Měli ještě otevřeno. Na dotaz smí-li se tam fotit jsem dostal
lakonickou odpověď: „Leider nicht“. Stejně už by mi na focení nezbýval čas.
Rozsáhlou expozici jsem jen urychleně prošel a pak už jsem mířil ke stanici
autobusu, abych nezmeškal Heimweg.
Mám za sebou další krásný výlet. Rád se na ta místa ve vzpomínkách vracím.
