Už čtvrté.
Když jsem Anču o Vánocích 2011 dostal, bylo to 24denní mláďátko, které se ve světě začínalo rozkoukávat, leželo mi v dlani a pískáním volalo mámu.
To už je minulost. Už je dospělá. Dnes má čtvrté narozeniny.
Dávno už přestala zkoumat přišití knoflíků mých košil, sama přestala létat na záclony, neláká ji už kartáček na zuby protože pochopila, že ho nejím, pořád ji ale lákají podrážky pantoflů.
Když ji něco láká, tak neodolatelně. Pokud ji šetrně odeženu, vrátí se. I opakovaně. Se zobáním koberce je to podobné. Zkrátka její ptačí mozeček jí říká něco jiného, než mně můj lidský mozek. Větvička a dřevěný kolík na prádlo, který má v kleci jí nevyhovují, náramným lákadlem k obrušování zobáčku štípáním ale byly rámy obrazů. Od těch se stěží nechala odehnat. Vyřešil jsem to zakrytím ohrožených hran lepenkou – lepkavou stranou nahoru. Přistání tam bylo pro ni nepříjemné a přestala na obrazy létat. Neuchránil jsem ale dřevěné obložení lustru. Na tom se Anča vyřádila.
Lákají ji i televizní programy a různé prospekty. Nevěří mi, že se baští jen očima. Dovede je rozštípat na fůru kousků a je přitom zjevně spokojená.
Říká se, že ptáci nemají instinkt čistoty. Já si tím nejsem jistý. Když mi Ančin předchůdce, anduláček Pepík, seděl na rameni a pustil tam bobek, přešel na druhé rameno. Anča od jejího bobku většinou uletí.
Odborníci tvrdí, že andulky nemají orientační smysl – když letí, letí pořád pryč. To možná platí v divočině. U mé Anči pozoruji, že si díky pudu sebezáchovy pamatuje, kudy má v ohrožení letět zpátky ke kleci, tedy do bezpečí.
Jako každý papoušek i Anča má na hraní míčky. Vypozoroval jsem jejich oblibu podle barvy: preferuje světlezenený, oblíbený je i žlutý. Ostatní barvy až po nich.
Čtyři roky už sdílíme společnou domácnost. Většinou si rozumíme. Někdy má hlavní slovo Anča a já to respektuji, někdy já. Je to zdroj drobných radostí. Úplně idylické to ale není. Někdy si říkám, že je dobře, že mi nerozumí, protože by se mně možná bála. Za ty čtyři roky jsem jí totiž mockát řekl, že ji zakousnu kvůli bobkům, které všude hází. Slib, že jí koupím nočník, malovaný s kytičkami, pořád zapomínám splnit… 
Máme za sebou čtyři roky soužití. Andulky se podle literatury dožívají až 15 let. Je tedy možné, že mě ten modrý mrňous přežije.
