Je po Vánocích

Kalendářně

Horečnaté přípravy i těšení se vyvrcholily a tři dny vánočních svátků utekly jako voda. Krásná výzdoba, různé pamlsky, dárky i hezké programy v televizi a rádiu vykonaly své, způsobily potěšení a nechaly příznivý dojem. Už jsem tuším kdysi psal, že bych byl proto, aby byly Vánoce dvakrát za rok – jako dosud v prosinci a znovu třeba v červnu. Ne kvůli dárkům, ale kvůli atmosféře.

Letos jsem ani nevzpomínal na Vánoce let minulých. Žil jsem přítomností. Ta byla sice vzhledem k podzimním zvýšeným výdajům skromnější (viz článek ze 22. listopadu), ale i tak hezká. Nějaké ty pamlsky a tropické ovoce jsem měl a vychutnával jsem krásnou atmosféru večerů při svíčkách, jež jsem si neodřekl. Koupil jsem si adventní, tedy fialové a při prohlídce štítků na nich jsem zjistil, že je do tuzemska dovezla firma z Olivětína. Tedy z Broumovska. To je kout naší země, kde píše zajímvý blog Děda tik tak. K příznivé atmosféře přispívala i příroda – před nedalekým blokem tady na sídlišti kvetly měsíčky a dokonce růže.

Na Hod Boží jsem byl na návštěvě a sešel jsem se tam s mláďaty, která se po třech měsících pracovního pobytu vrátila z tropické Afriky. Vyslechl jsem tedy jejich zajímavé zážitky. Pro lepší dorozumění se tam začali učit svahilsky. Když se člověk učí cizí jazyk, často se hned na začátku naučí nějaké sprosťárny. Vyzvídal jsem, jestli je to i jejich případ. Prý ano, ale pochlubit se nechtěli. I mezi tamními domorodci se našla vstřícnost a jeden pochytil něco z češtiny – celé dvě věci: Ahoj a Dobše ráno. Mláďata si na mně sice celou dobu nevzpomněla ani esemeskou, ale navzdory tomu mi přivezla dárek: africkou kávu.

„Když se jí napiješ, tak nebudeš dvě noci spát. Tak je silná.“ komentovali. Uvidím. Zatím jsem ji neochutnal.

Na Štěpána se mi o zážitek postarala Anča – moje opeřená spolubydlící. Ta si s oblibou vyletí nahoru na nábytkovou stěnu, tedy skoro až ke stropu, a tam dělá nějaké její ptákoviny. Tentokrát jsem po chvíli slyšel nezvyklé zvuky. Šel jsem se podívat co se děje a zjistil jsem, že Anča spadla za horní skříňky. Zachytila ji polička částečně přesahující ke zdi. „No nazdar, to je nadělení!“ řekl jsem si. Skříňky jsou plné věcí a sám horní část stěny nerozeberu. Zkusil jsem mezi poličku a zeď strčit ruku. Anča se lekla, jak zvedla křídla, propadla k volnému prostoru u nižší poličky a vyletěla ven. Málem přitom shodila stoletý hrnek.

Kalendářně máme Vánoce za sebou, ale pohodové večery při svíčkách se mi náramně líbí a tak budu i letos vánočnít až do Tří králů. Pak se na tu pohodu budu zase skoro rok těšit.