Že by Afrika snů a skutečnosti?
Jak jsem slíbil, pouštím do světa, co jsem si zapamatoval z vyprávění mláďat a jejich rodičů o Africe. Těmi mláďaty rozumím dvacetiletá dvojčata Báru a Martina, kteří si dali ve škole odklad a jeli na tři měsíce budovat rekreační areál na africký ostrov Zanzibar. Časem se za nimi rozjeli jejich rodiče, jež budu uvádět jako otce a matku. Pro ilustraci většinou použiji odkazy na snímky nalezené na Internetu.
Letecká cesta mláďat vedla přes Frankfurt. V Africe se bezpečnostní opatření v letadlech ještě neberou tak vážně a tak během letu občas zůstaly dveře do kokpitu i otevřené. Před přistáním v Dar es Salaamu zahlédli nejvyšší africkou horu Kilimanžáro. Přistání se podařilo až na třetí pokus. Z kokpitu pak vyšel kapitán v krátkých kalhotech a s žabkami na nohách.
Přílet z chladné Evropy do tropické rovníkové Afriky byl pro Báru teplotním šokem. Následoval přelet z pevniny na ostrov. Tam byli přijati pracovníkem firmy. Dostali služební mobily i s číslem na konzulát. V té době byly v místě volby a nepokoje. Firma proto udělala opatření – areál byl střežen tamní armádou. Dostali i nouzové číslo s pokynem: „Kdyby se dělo něco nebezpečného, tak se utečte schovat, zavolejte a okamžitě pro vás poletí vrtulník“.
Viděl jsem snímek jejich obydlí – docela pěkná vila s výhledem na moře – ale Africká vila. Místo oken jen sítě proti hmyzu a prázdné dveřní rámy. V noci bylo tudíž uvnitř slyšet všchno co se kolem dělo.
Teplota na ostrově byla v noci kolem 28 stupňů, ve dne i 35 (na sluníčku tedy k 50) a stále vysoká vlhkost vzduchu. Pitnou vodu tam čerpají z hlubokých vrtů.
Rozvod proudu je opatřen shodnými zásuvkami jako v Evropě, ale proud je často vypínaný. Areál má proto své agregáty. Signál GSM je jen místy. Cesty jsou vesměs na úrovni našich polních cest.
Snad všichni našinci tam po příjezdu prodělali zažívací potíže.
„Na začátku, když jsem ještě nevěděla jako to tam chodí jsem si vzala taxika. On cestou stavěl, přibíral další lidi a ti nic neplatili. Měl to zaplacené ode mně.“ řekla Bára.
Domorodci jsou přírodní lidé, nevzdělanost je tam hodně znát. Podle jejich názoru
běloch = boháč
tlustý běloch = velký boháč.
Bojí se zrzavých lidí. Mluví jen svahilsky a neskloňují (tedy jako v koloniální éře, např.: já jít do obchod).
Jedí rukama, nabídka příborů se nesetkala s úspěchem (nejsou na ně zvyklí). Stravu mají velmi zdravou – rýži a buď jednu nebo druhou omáčku. Víc omáček nedělají. Rukou vezmou hrudku rýže, namočí do omáčky, zmáčknou aby přebytečná omáčka vytekla a snědí. K rýži rybí maso. Afrika je muslimská země, z alkoholu je tam k mání jen pivo. Tohle pivo je prý dobré:
S vyznáním souvisí jedna Martinova příhoda: „Dělali jsme s jeřábem a otáčeli jsme se. Bylo tam málo místa a poškodili jsme přitom střechu jejich mešity. Vyvolalo to takové pozdvižení, že jsem myslel, že na nás vyběhnou s mačetami.“
Tím se dostáváme k práci. Nejsou zvyklí na to, že jim šéfuje žena a ještě k tomu běloška. V tropech se nedá tak dřít jako v Evropě. V tom vedru a vlhkosti to prostě nejde. Viděl jsem video zachycující dva pracující domorodce. Jeden vlažným tempem lopatou nakládal zem do kolečka. Když ho naložil asi do 3/4, druhý ho odvezl asi o 5 metrů dál a vyklopil. – Když byli unavení, někteří si klidně lehli do stínu a odpočívali. Jiný třeba následující den přišel až odpoledne nebo vůbec ne. Firma tam pomocí dronu pořizovala časosběrný dokument o výstavbě. Oni dron neznali a ptali se co to je. Dostali odpověď, že je to letadlo, ve kterém sedí Alena (menažerka), která kontroluje jestli dělají. Jakmile pak dron zahlédli, všichni hned aktivně pracovali. Přírodní lidé…
Zdravotní péče je mezi místními na nízké úrovni. Různé drobné příhody jsou zanedbávané a nahromaděné následky se projeví třeba ve věku kolem 50 let. Na nevalné úrovni je i jejich hygiena: „Oni se nemejou,smrděj. Mejou se jen v neděli.“ (Tady musím podotknout, že v tropických vedrech by asi brzy byl cítit potem každý.) O životní úrovni domorodců svědčí i to, že v celé vesnici byla jedna televize.
Masajové. Z cestopisu vím, že je to bojovný kmen. Po tom, co jsem o nich slyšel jsem na ně změnil názor. Na staveništi měli za úkol hlídání areálu. Jsou to malí drobní, milí a hraví lidé. Nechali se zapojit i do sportu – ale ani při něm neodložili jejich zbroj. A mačety měli pořádně ostré. Jednou se cosi zachytilo v koruně stromu a nešlo to nijak sundat. Bylo proto rozhodnuto strom porazit. Masajové ho zachránili. Vylezli do koruny a čiperně se v ní pohybovali. „Já jsem byl zelenej strachem, že spadnou, ale oni suverénně lezli i po slabých větvích. Prosekali to mačetami a zase slezli.“ vzpomínal otec. Nechali se zapojit i do oslav nového roku a z her prý měli radost jako děti. Jednomu řekli, ať vykope jámu pro rozdělání ohně a chvíli se mu nevěnovali. Asi jim špatně rozuměl a když se k němu vrátili, měl vykopanou jámu, ve které byl až po krk…
(Pokračování)
